Afirmace

Dnes trochu těžké téma, které se nedá jen tak lehce vysvětlit.

Co je to afirmace?

Je to rozumové tvrzení, ujištění, ubezpečení, kladné tvrzení, potvrzení pravdivosti, souhlasu, správnosti atp.

Skrze afirmace sami sebe ujišťujeme a přesvědčujeme o tom, že to, co říkáme je pravda. Že je to skutečné. Že to existuje. Že se to děje.

Fungují skutečně afirmace? Že když si budu dokola něco opakovat, tak se to stane skutečností?

-

Je zajímavé, že když si neustále budu opakovat, že umím létat, létám, začnu létat? Nezačnu, že? Tomu nikdo nevěří. Tak proč věří tomu, že když si bude neustále říkat a opakovat, že je světle, tak jím bude, stane se jím.

Každý den jsem klidnější a trpělivější, jsem v bezpečí, peníze ke mně přicházejí každý den, jsem vděčná, že mám xy, jsem šťastná za to, že mám xy, ….

Nejlepší ze všech je asi tato afirmace: Jednám vždy tak, abych byl/byla v souladu sama se sebou.

Moc pěkné, že? Co to ale znamená. S kým ve mně budu v souladu? S rozumem? S rozumovým já? S jeho uvažováním a přesvědčením? S tím, co chce? S tím, jak uvažuje? A tím, jak se momentálně cítím?

Takže, když mám zlost či vztek, tak jsem, nebo nejsem v souladu sama se sebou? S kým tedy jsem nebo nejsem ve skutečnosti v souladu? S kým? Víte to? Co znamená být sama sebou? Kdo to je? Kdo v nás určuje a hodnotí, kdy jsem sám sebou a kdy ne?

-

Afirmace jsou ve skutečnosti vyslovené touhy rozumu a ega po něčem. Něco, co nemám, co mi chybí, po čem toužím. A rozum si myslí, že když to bude neustále a dokola opakovat, tak se to stane, začne to existovat, nebo naopak něco přestane existovat, zmizí to.

-

Bohužel mnoho lidí nechápe, že to, co nemám, to, co mi chybí anebo to, po čem toužím není možné získat tím, že to budu neustále a dokola opakovat a ono se to nějakým zázrakem samo objeví, samo vznikne, aniž bych sám proto to něco udělal. Zabýval se tím, proč to chci, proč mi to není dáno, co tomu brání atd.

Podíváme se na afirmace jiným způsobem. Pokusím se vám vysvětlit, jak afirmace ve skutečnosti fungují na příkladu, který s tím souvisí.

-

Budu zde mluvit o hypnóze. V podstatě jde o to, že hypnotizér má tak silnou vůli, že vám ji vnutí. Vnutí vám svou vlastní vůli a dá vašemu rozumu příkaz, jak má myslet a jak se máte cítit. Vymaže vám vaše současné já, uvědomování si sebe sama teď a tady, tedy veškeré vaše vzpomínky na vás a nahraje vám tam novou identitu. V podstatě vás přeprogramuje. Přeprogramuje vaši mysl a vnutí vám svůj vlastní příkaz. Ten, kým jste byli pro vás přestane existovat. Může vám do mysli nahrát cokoliv. Protože v hypnóze jste zbaveni své vlastní vůle, svých vzpomínek na sebe sama a všeho, co víte a znáte. Váš mozek je v té chvíli v podstatě jako nepopsaný list papíru, jako kdybyste se zrovna narodili.

Tedy váš mozek a rozum v té chvíli přijímá pouze to, co slyší, a to si ukládá jako to, co ví a zná, jako skutečnost, kterou zažil a prožil. Toto jsem já. V podstatě se naladí a vyladí na energii vyřčených slov v prostoru, jako radiová stanice. K ostatním frekvencím, které doteď vytvořil ztratí přístup. Vznikne tam jakási bariéra způsobená vůlí toho druhého. 

Tímto způsobem lze nahrát různé příkazy, falešné vzpomínky atd. A vy tomu věříte. Váš rozum tomu věří. Věří, že je to pravda, že je to vaše, že je to skutečné.

- 

Co se ve skutečnosti stalo?

Někdo vás skrze svou vůli/myšlenu přeprogramoval. Pro vás se to stává realitou a skutečností. Ale, pouze a jenom pro vás. Ne pro druhé. Může vám vnutit pocit, že jste hodní, laskaví, nemáte z ničeho strach, jste nepřemožitelní, krásní, oblíbení … Ovšem, takto vidíte pouze vy sami sebe. Věříte tomu. Nejste schopni díky tomu vidět, vnímat a cítit skutečnost. Rozlišit skutečnost od této vložené představy. Stali jste se opravdu tím, co si myslíte? Stali jste se hodnými a laskavými pro druhé? Stali jste se krásnými pro druhé? Nebo si to pouze myslíte? Jste schopni vidět a uvědomit si skutečnost a skutečné reakce druhých? Jste schopni si uvědomit, proč tak reagujete?

Něco podobného se stává lidem, co zažili velké utrpení, s kterým se nedokázal jejich rozum smířit. Týká se to veteránů z Vietnamu, nebo z druhé světové války. Toto utrpení, bolest, krutost a strach o život, který viděli a zažili se jim neustále vrací skrze vzpomínky. Vrací je nazpět v čase, kdy jsou opět tam a opět to zažívají a prožívají. Jsou tam. Jejich rozum je skrze vzpomínku tam přenese a oni jsou ne v přítomnosti, ale v minulosti. Přestane pro ně existovat čas. Vymaže se jim uvědomování si času rozumem. Přestane pro ně existovat teď a tady. Vidí kolem sebe to, co si jejich rozum pamatuje. Jejich vlastní rozum jim to opět vytvoří a oni tomu věří, že je to skutečné. Vůbec si neuvědomují, že v tu chvíli sedí doma v křesle.

-

Dejme tomu, že na vás bude někdo verbálně útočit, bude vám nadávat. Normální reakce na takové chování je, že se vás to dotkne. Jeho slova a emoce ve vás spustí řetězec myšlenek a emocí. Vznikne ve vás odpor, vzdor, nesouhlas, obrana, emoce, že se vám to nelíbí. Toto je uvědomování si sebe sama, jak na tom ve skutečnosti jsem. Ovšem, pokud tam máte vložen nějaký příkaz, hodný, laskavý, nemáte s čím v sobě pracovat. Není tam nic. Žádná emoční a myšlenková odezva. Jste vygumovaní. Váš rozum si neuvědomuje, co se ve skutečnosti děje. Nemá jak a čím přečíst tyto energie a informace, které k vám přicházejí. Tento děj je bez obsahu, bez informací. Dá se říci, že jste díky vloženému příkazu odpojeni od své vlastní duše a moudrosti.

Takže?

Tím jsem se oklikou dostala k tomu, jak ve skutečnosti fungují afirmace. To, že si třeba donekonečna budete opakovat, že jste světlem, nebo cokoliv jiného, hodný, laskavý, nebojácný, bohatý, moudrý …. je pouze něco, co existuje pro náš rozum. Rozum věří, že je světlem, že tím je. Ale to neznamená, že jím jste, že je to skutečnost. Světlem se nestanete tím, že si to budete neustále říkat, až tomu váš rozum uvěří. Rozum pouze uvěří sám sobě, přesvědčí sám sebe, že se stal světlem a bude si pouze myslet, že jím je.

A víte proč?

Protože rozum neví, co to světlo ve skutečnosti je. Čím je. Nemá jak a s čím pracovat. Nemá ke světlu přístup. Není jeho součástí. Světlo, o kterém se zde bavíme není možné vytvořit rozumem, žádnou myšlenkou a představou ani rozumovou vírou. Světlo v nás není možné aktivovat rozumem a myšlenkou, představou rozumu.

My se ho pomalu a postupně učíme poznávat a uvědomovat skrze různé situace a prožité minulé životy skrze ty, co již nemají tělo a jsou tím světlem. Oni nám zprostředkovávají setkání se světlem. Oni jsou tím mostem mezi rozumem a světlem. Oni nám ukazují, co jsme, čím jsme. A my skrze ně poznáváme a objevuje světlo, které nemá s rozumem a jeho představou a přesvědčením nic společného.

Toto se pak v nás pomalu ukotvuje, až jednoho dne víme bez rozumu, že jím jsme. Světlem, které ke své existenci, aby bylo a existovalo nepotřebuje rozum a tělo. Ono pouze je a ví, že je. Nepotřebuje k tomu lidský rozum, aby bylo a uvědomovalo si, že je. Vím, že jsem a tomu vím je naprosto jedno, čím jsem, čím je a jaký tomu dám název. Světlo pro svou existenci nepotřebuje rozumové nástroje. Vím bez uvědomování si rozumu. Pak také vím jako světlo, že afirmace jsou jen rozumová přesvědčení, která nejsou skutečná. Pouze přeprogramování, způsob myšlení, jak chci vidět a vnímat svět. Jak chci vidět a vnímat sám sebe. Tedy pouhá iluze o sobě sama vytvořená naším rozumem. 

-

Bohužel věřím = duchovní víra není založena na rozumu. Že když tomu něčemu rozum věří na základě slov a vět, rozumového vysvětlení, tak je to víra. Ne, je to slepá víra. Rozum slepě následuje něčí slova, z který si utvoří víru, že ví. O tom, co je to víra, co je Bůh, čím je Bůh, co je bezpodmínečná láska ..... Na základě toho si myslí, že ví a to se pak stává jeho vírou. Sice jsem Boha nikdy nepocítil, nemám s tím, s ním žádnou zkušenost, ale protože si myslím, že vím, tak ho díky tomu rozumovému vím v sobě cítím. To, co ve skutečnosti cítíte a zažíváte je pouze představa rozumu, jak se máte cítit. 

Víra jako taková se neopírá o rozum a o slova, která rozum potřebuje pro to, aby věřil, uvěřil, ale o zkušenost. Pokud něco zažiji, mám s tím vlastní zkušenost, vlastní prožitek bez toho, aniž bych ho uměle vyhledával a vytvářel rozumem,  pak mohu říci, že skutečně vím = věřím.

Afirmace fungují naprosto stejně. Rozum pouze vytváří svou představu a iluzi o tom, jak si myslí, že se máte cítit, když jste hodní, laskaví, stateční, nesobečtí, upřímní .....