Démoni - druhý díl

Démoni.

I oni jsou pouhou energií, která existuje a uvědomuje si sebe sama, že je a existuje.

Tak jako vytváříme my lidé zlo, Ďábla skrze své myšlenky, ego a emoce, stejně tak vytváříme démony. Ovšem je rozdíl mezi negativní energií, zlem-Ďáblem a negativní energií, zlem-Démonem.

Ďábel, tato energie myslí jako člověk. Má všechny slabosti a touhy, jako člověk. Jeho nástroji jsou moc, manipulace a ovládání. Vždyť je naším odvráceným zrcadlem.

Máme dva druhy démonů. Malé a ty velké.

Ti malí jsou opět pouze negativní energie, která je všude kolem nás a je nečinná, dokud nenarazí na ten správný materiál. Na to správné ego, které má ty správné vlastnosti, shodující se s informací v této energii. Je to energie závislosti na něčem či někom, energie chtivosti po něčem či někom, energie zžíravé touhy po něčem či někom, energie fanatismu a energie chtíče.

Tito malí démoni se krmí touto energií a pojídají nás pěkně pomalu za živa, až jsme nakonec zbaveni veškeré své vlastní vůle a oni nás mají ve své moci. Jsme jejich loutkami. Nakonec z nás zbyde pouze troska, tělo bez života, které už není schopno se ubránit. Jsou nenápadní a trpěliví. Jsou našimi takzvanými přáteli, kteří nám pomáhají uniknout, utéct od problémů a bolesti, nebo naopak nám, našemu egu pomáhají docílit kýženého výsledku. Uspokojit touhy ega. Tito malí démoni jsou pomocníčci Ďábla.

Pokud máte dar vidět energie, můžete tohoto malého démona uvidět jako černou postavu, přilepenou zezadu na člověku. Napůl je v člověku a na půl venku. Objímá svého hostitele a říká, je můj, patří mě.

Velký démon je naprosto něco jiného.

Tento démon je utvořen z toho nejhoršího, čeho je člověk schopen. Je utvořen z lidské energie, krutosti. Krutost je pojem, který není možné vysvětlit, co to je. Je to naprosto čisté, ryzí zlo, které dokáže vytvořit pouze člověk a jeho mysl, představivost a chtivost.

I on je koncentrovanou, nahromaděnou energií od lidí. Je naprosto jedno, jakým způsobem, na jakém základě tato lidská krutost vznikla. Zda na základě strachu, touhy, nenávisti, zlosti, bolesti, lpění, pomsty, nespravedlnosti. Jaká naše myšlenka či bolest ho stvořila a dala mu sílu existovat. Tato energie má pouze jeden cíl, který jsme jí my sami dali. Zabít, zničit. Co vlastně chceme doopravdy zničit? To, co nám ublížilo. To, co nám způsobilo bolest. To, co se nám postavilo do cesty, nesouhlasí s naší pravdou. Tedy druhou lidskou bytost.

Pokud vznikne taková energie, v takové síle, je automaticky odvedena a uvězněna v bezpodmínečné lásce, odkud je pak postupně uvolňována tak, jak je potřeba, aby se mohla postupně zředit a ztratila svou sílu. Občas se však stane, že je jí tak hodně a je tak moc koncentrovaná, že prolomí tuto hradbu a unikne z vězení. Hledá ty, co nejvíce svítí, ty nejsilnější bytosti plné bezpodmínečné lásky a jejím záměrem je pomstít se, zničit světlo, zabít bezpodmínečnou lásku a víru v člověku. Jediný způsob, jak to udělat, je skrze tělo.

Démon se neobjeví jen tak. Nevybere si nás jen tak, jen pro to, že svítíme. Jemu je jedno, kým jste teď. Vybírá si nás i z toho důvodu, že jsme ho my sami stvořili a vytvořili někdy dávno, v minulosti. A to, proč jsme ho vytvořili a co jsme po něm chtěli, teď dává, plní a vrací nám samým. Stejně tak, jako jsme to my chtěli udělat někomu jinému. Protože je náš. Je s námi spjat. Je to naše vlastní zlo a krutost, která se k nám vrací a plní pouze to, čím je, svůj úkol. Zabít, zničit. Tím nejhorším způsobem a skrze to nejhorší zlo.

Chápu, že v tuto chvíli řeknete, ale já takový nejsem. Ovšem, jsme všichni na této zemi poprvé, stejní jako teď? Byli jsme všichni na této zemi stejní? Budeme všichni na této zemi stejní? Bez bolestí, bez emocí, tužeb a přání?

Není a neexistuje nic a nikdo, kdo by nás dokázal této energie zbavit. Zbavit nás démona, zničit tohoto démona.

Jediný, kdo toto dokáže jste vy sami. Skrze bezpodmínečnou lásku v sobě, víru v bezpodmínečnou lásku v sobě. Víru v to, že ona ví, co je pro vaše dobro, jak to má dopadnout. Smíření se a odpuštění sobě. Víru v to, že se stane pouze a jenom to, co má. Bez lpění na těle a na tom, čím si myslím, že jsem. Uvědomit si, že jsem ve skutečnosti bezpodmínečná láska, kterou není možné zničit. A láska nelpí na těle. Láska pouze je. Vždy byla a vždy bude.

Nepleťte si víru se zbožností. Zbožnost je pouze představa ega o lásce, Bohu, víře a plnění úkonů a úkolů spojených s touto představou.

Ovšem, není důvod k panice. Není důvod se bát. Tito démoni se objevují velice zřídka, jednou za sto let.

Devadesát procent lidí žije v blažené nevědomosti. Nejsou schopni tyto energie vidět, vnímat, cítit a uvědomovat si je. Jak bezpodmínečnou lásku, tak energii zla. Co nevidím, co necítím, co nevnímám, o čem nevím, pro náš rozum a ego není, neexistuje. Tudíž si nejsme schopni uvědomit, že nám něco ubližuje. A tak je to v pořádku. Jak jsem již napsala, démoni si vybírají jen ty nejsilnější, co se rozhodli pro bezpodmínečnou lásku. Ne pro to, co si myslíme, že je. Oni Ví.

Zní to, jako kdyby to, že se rozhodnete pro Boha, bezpodmínečnou lásku byl vlastně trest. Ne, není. Není dáno, že si vybere právě vás. I toto, zda ano, si naplánovala vaše vlastní duše. A i kdyby, je to pouze a jenom jeden život, ve kterém máte zažít tuto zkušenost, která se už nebude opakovat. Není k tomu důvod. 

Ráj a peklo.

Další dva pojmy, které jsou nehmotné, nejsou utvořeny z hmoty.

Ráj

Ráj není hmotný. Není to, co si představuje lidský rozum na základě toho, co zná, vidí a cítí. Že v ráji je vše, co nás jako člověka dělalo šťastnými. Uvědomte si, že zde píšu: Co nás jako člověka dělalo šťastnými. Ale my nejsme po smrti člověkem. Jsme pouhou energií, která nemá tělo. Jsme bezpodmínečnou láskou, která nemá tělo. Nemá lidské touhy. Nemá lidské myšlenky. Nemá lidské emoce. Necítí zimu, nemá hlad. Nemá žádné potřeby. Takže? K čemu by láska potřebovala vše to, po čem toužíme mít kolem sebe za života? Lidi, zvířata, stromy, domy, řeky, nebe, vzduch, … Po tomto touží pouze lidský rozum, člověk.

Člověk si myslí a věří tomu, že po smrti odejde do ráje. Že ho Bůh, nebo Ježíš vezme do ráje. Že ho Bůh odmění za to, jakým byl člověkem. Tedy všechny ty představy ega, jak ono si myslí, jací máme být, jakými nás chce Bůh mít. Splním a budu odměněn. Budu dál žít v ráji jako lidská bytost, zbavená všeho toho, co je ve mně negativní. Budu přetékat pouze láskou a dobrem. Všude kolem mě bude jenom láska, nebude tam zlo. Ale co si člověk vlastně pod tím pojmem dobro a láska představuje? Proč by měl vlastně něco dělat? Kdo mu k tomu dá podnět? Láska, která nemá touhy a potřeby? Tak co tam vlastně chcete dělat a proč?

Pokud umřeme a jsme smíření sami se sebou, tedy na ničem a na nikom nelpíme, naše duše automaticky odchází do lásky, do světla a zde zanechává vše lidské. Vzpomínku rozumu na to, kým jsme byli.

To, co vidíme v okamžiku smrti, tunel nebo zářivé světlo je koncentrovaná bezpodmínečná láska, Bůh. Tato láska táhne duši jako magnet k sobě, domů. Těsně před tím, než se duše oddělí od lidského těla, rozumu a ega a než překročí toto rozhraní mezi božím a lidským, vidíme skrze bezpodmínečnou lásku energie, které naše duše zná, ví, čím, kým jsou. Náš mozek a rozum se v té chvíli propojí s bezpodmínečnou láskou a díky ní ví, čím, kým jsou, kým byli za našeho života. Dá těmto energiím podobu. V této chvíli se stírá rozhraní mezi hmotným a nehmotným a my můžeme tyto energie vidět, vnímat a cítit. Můžeme své milované obejmout. Náš mozek nám tyto nehmotné energie zhmotní. Je to stejné, jako když sníte. Ve snu také vše vnímáte, prožíváte a cítíte jako skutečné. Toto umí náš mozek. A v tomto stavu je to naprosto stejné.

Když se duše odpojí od těla a rozumu a už jen jako energie projde tímto světlem, ocitá se v bezpodmínečné lásce, kde je vše pouze ve formě energií. A ona sama jako energie ví, čím je která energie. Ví, čím, kým byla a je ona sama a ví, kým byly a jsou ony. Ví, kdy a kde se setkali a jaký život prožili. Tedy všechny společné životy. Zde duše ví, jaké životy prožila jako člověk. Zná skutečnou pravdu a nesoudí ji a nehodnotí. Ví a zná, co má, co je potřeba udělat, bez hodnocení na dobré a špatné. Toto je automatický proces, který se nezakládá na rozumovém uvažování, ale na skutečné energetické pravdě skrze bezpodmínečnou lásku.

A tak se občas stává, že duše ví, že je potřeba v rámci jejího poznání a zkušenosti také poznat a zažít energii skutečného zla.

Toto se stává, když byla duše součástí více zlých lidí, kteří nechápali zlo, jak vypadá zlo, co je to zlo a co dokáže zlo. Dobrovolně a vědomě se rozhodli pro zlo. Sloužit zlu, konat zlo, ubližovat, aby skrze něj něco získali, něčeho docílili, byli za svou službu odměněni. Naivně si mysleli, že zlu mohou poroučet, mohou s ním smlouvat, využívat ho, zneužívat. Že jim zlo ve skutečnosti pomáhá a slouží.

Tato duše pak odchází sama, dobrovolně do Pekla. Dostane nazpět to, co zde po smrti těla zanechala. Lidskou podstatu v podobě rozumu a ega, uvědomování si sebe sama skrze ego a rozum. Uvědomování si sebe sama skrze cítění a vnímání jako člověk, skrze já.

Peklo.

Máme tři druhy pekla.

První existuje na zemi, kdy si lidé navzájem ubližují a působí bolest. Toto je zlo fyzické, psychické a emoční.

Druhé peklo existuje po naší smrti, kdy si dál, už bez těla ubližujeme skrze naši mysl, energii výčitek, strachů a díky touze našeho rozumu a ega, tomu já nezahynout. Dál být a existovat. I zde funguje zlo fyzické, psychické a emoční, protože energie našeho rozumu a ega existuje a pracuje dál, i po smrti a promítá nám neustále vzpomínky na to, jak to bylo a jak jsme se cítili. Tato energie dál vyhodnocuje, co bylo špatně, proč to bylo špatně, co s tím, jak to má napravit, co bude, jak to má udělat, aby nezanikla, nezaniklo to naše já a vše, co si myslí naše já.

Třetím peklem je to peklo, o kterém si my lidé myslíme, že není, neexistuje.

Je to opět a jenom koncentrovaná, hustá energie, která je utvořena pouze a jenom z negativní energie. Není tam světlo, tedy není tam láska. Je v ní vše, všechny negativní energie, které stvořil člověk svým jednáním, konáním, svou myslí a co není láska. A duše tam vše zažívá a prožívá jako hmotný člověk. Všechnu bolest a krutost, které je člověk schopen vůči druhému. V pekle existuje naprosto vše, i to, co si jako člověk nedokážeme představit tou nejbujnější fantazií. Vše se tam děje na základě energií a my to cítíme naprosto stejně, jako když se nám něco zdá. Je to pět něco, co není schopen náš lidský rozum pochopit, jak to funguje. Jak je to možné, když už nejsme živí. Jde o to, že takovou moc má naše mysl a rozum, zhmotnit nám energie do cítění, pocitů a emocí.

Toto peklo slouží k tomu, poznat a zažít všechny podoby a formy zla. Jeho krutost a bezvýchodnost. Nekončící muka, násilí a utrpení, z kterého není úniku, není naděje na záchranu. Není nikdo, kdo by nám pomohl, kdo by nás zachránil. Toto peklo je postavené na tom, že jeden ubližuje druhému a všichni sobě navzájem. Zde tato negativní energie na sebe bere všechny možné podoby, jak lidské, tak nelidské a pouze nás trýzní a trestá naprosto za vše. Protože taková je, takové je ve skutečnosti zlo. Protože může. Má nad námi neomezenou moc. Není nic a nikdo, kdo by jí v tom zabránil.

Nepřipomíná vám to něco? Lidské zlo? Kdy jeden člověk má moc nad druhým?

A zde v pekle máte možnost to zažít. Jaké to skutečně je. Je to naprosto něco jiného, protože z toho nemůžete uniknout, nemůžete se vymluvit na okolnosti, spolehnout se na poslušnost a strach druhých, na soudy, na zastrašování a vydírání. Toto vše je zde uplatňováno vůči vám samým.

I zde existuje opak Boha, tedy něco, co toto celé má na povel. Ovšem má naprosto jinou energetickou základnu. Tomu něčemu jsme dali název Ďábel.

Ďábel je ve skutečnosti duše, bezpodmínečná láska, která se dobrovolně rozhodla stát se zlem pro poučení duší a lidí. Pro jejich zkušenost se zlem. Tento úkol si vybírá ta nejstarší a nejzkušenější duše, která má za sebou mnoho a mnoho životů a již si prošla Peklem. Jak lidským, tak tím energetickým. Zná zlo a ví. Má s ním zkušenost. Tato duše je zbavena kladné enegie. Stává se pouze zápornou duší, která je utvořena pouze a jenom z negativní energie. Zapomíná, čím ve skutečnosti je. Jsou jí navráceny a ponechány pouze negativní lidské vlastnosti, ego a já.

Tato záporná negativní duše se pohybuje v této nehmotné rovině, v pekle a používá, využívá zde jen tyto negativní lidské vlastnosti. Zároveň s tím má i lidské tělo a je člověkem. Tedy tato negativní duše se pohybuje ve dvou rovinách zároveň, v hmotné i nehmotné bez problémů, tak, jak je potřeba. Je v Pekle a zároveň jako člověk mezi lidmi.

Tato duše také ví a je smířená s tím, že až se vrátí zpět a opět se narodí do těla, bude po několik životů zažívat zpětně zlo od druhých, které vytvořila v rámci rovnováhy a spravedlnosti.

Teď vás asi napadne, že tato duše musí být hloupá, když se k tomuto propůjčí. Jak se může bezpodmínečná láska dobrovolně propůjčit tomuto úkolu. Že to není láska. Je to něco, co lidský rozum nedokáže pochopit.

Je. Ona to dělá z lásky k lidem. Protože je to potřeba. Aby lidé poznali, co je to zlo, jak vypadá zlo. Měli s ním vlastní zkušenost a na základě této zkušenosti mohli odlišit zlo od bezpodmínečné lásky. Jak k nám a s námi mluví bezpodmínečná láska, duše a Bůh a jak a skrze co s námi mluví zlo.

Po skončení jejího období, kdy zastává tuto úlohu, se tato negativní duše vrací zpět do bezpodmínečné lásky, kde se opět stává tím, čím skutečně je.

Po určité době, která se měří lidským časem na 200 let může duše odejít zpět nahoru, do lásky, kde se tato její zkušenost se zlem stává moudrostí nejenom jí samé, ale hlavně poznáním a moudrostí energie lidského rozumu a ega a tedy i moudrostí člověka, kterým bude. Tento člověk pak ví, co je to zlo a nepoužije ho vědomě a úmyslně vůči druhému za účelem ublížit. Tato zkušenost všech s peklem plní ještě jeden důležitý úkol. Nese se prostorem a stává se součástí kolektivního vědomí. Je to energie zkušenosti a poznání rozumu a ega, jak vypadá a čím je skutečné zlo a ne, co si myslí, že je, jak si ho představuje, na kterou se můžeme skrze duši napojit.

Na závěr jedna poznámka.

Není a neexistuje kladná a záporná vlastnost. Tuto hodnotu jim přisoudilo lidské ego. Záleží pouze na situaci, ve které nám určitá vlastnost může pomoci a naopak ta samá vlastnost nám může v jiné situaci ublížit.

Ctnost, hrdost, lidskost, soucit, obětavost atd. jsou pojmy, které se líbí našemu egu. Jsou to pojmy, které se nedají rozumem uchopit a které si ego spojuje s dokonalostí. Má to být dle ega to nej, čeho je člověk schopen. A ego chce být dokonalým člověkem. Sice neví, co to ve skutečnosti je, protože pod tato slova se dá schovat cokoliv, ale ono to chce a tak nás samo ego nutí splňovat a naplňovat své vlastní představy o ctnosti, hrdosti, lidskosti, soucitu, obětavosti.

Naopak jakákoliv emoce je ve své podstatě záporná, protože ji vytváří náš rozum ve spolupráci s egem. Vždy je něčím podmíněná. Máme emoce, které jsou zdánlivě méně záporné - ničivé, protože je tak samo ego nevnímá a nevidí a pak ty, co v sobě nesou obrovskou zápornou, pouze ničivou energii.

Tak, a teď jsem vám vzala veškeré iluze a naději na záchranu. A to je dobře. Koho vlastně chcete zachránit, proč a před čím? Toho, kým jste teď? Tělo? Rozum? Ego? Nebo chcete poznat sami sebe, jak myslíte a proč tak myslíte? Aby ten, kým budete žil a prožíval těžké chvíle tak, aby ho nesemlely na kaši? Byly pro něj lehčími, než pro vás, a to právě skrze vaše poznání a pochopení sebe sama?