Košík
0
0 Kč
Desatero přikázání a 7 hříchů – první díl
02.02.2024
Dnes se podíváme na 7 smrtelných hříchů.
Co znamená slovo hřích? A proč se jim říká smrtelné?
Hřích je provinění? proti pravdě a svědomí. Je to přestupek? proti pravé lásce k Bohu a bližnímu způsobený zvráceným lpěním na určitých věcech. Zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako slovo, skutek, zbloudění, omyl, chyba nebo touha proti věčnému zákonu.
Ví vlastně někdo, co je to ten věčný zákon?
Co to tedy znamená? Zpronevěřit se něčemu v sobě? Nějakému zákonu? Ale čemu? Nechat se ovládnout svou touhou? Závislostí na něčem či na někom? Chtění? Lpění? Zklamat sebe sama? Nebo zklamat Boha?
Ovšem, kdo toto vše, co nazýváme hřích v nás vytváří? Kdo vytvořil tyto věčné zákony? Bůh, láska? Nebo člověk a jeho mysl, jeho ego.
No přeci náš rozum a ego. Ego, které je stále nespokojené a neukojitelné. Myšlenka na něco či někoho, která ovládla naši mysl. Tedy chtění. Já chci. Chci to. Když to dostanu, když to budu mít, budu spokojený. Dokud to nedostanu, nebudu spokojený. Tato myšlenka nám pak dává pocity nespokojenosti a touhu jí dosáhnout. Stále se v nás tedy střídá touha po tomto stavu se stavem, kdy tam na chvíli je a zase zmizí. Chvilkové uspokojení a blaho v těle skrze rozum a ego. Tyto blažené pocity v těle, které není možné udržet trvale. Náš rozum a ego touží dostat zpět tuto drogu, pocit blaženosti, a to dělá skrze chtění, touhu jí mít, dosáhnout této blaženosti v těle. Má pocit, že to, co chtělo, to, po čem toužilo a teď to získalo a dostalo je přesně to, co ho udělá spokojeným napořád. Jenže, na pozadí mu jedou ta slova, že je to špatné, že je to hřích. Takže, jak může být blažené a spokojené, když se za to zároveň trestá?
Proč se jim říká smrtelné?
Protože tím ubližujeme hlavně sami sobě. Díky těmto skutečnostem, které jsme nazvali hřích v sobě zabíjíme skutečnou lásku.
Ovšem, zde jde také o to, zda touto myšlenkou a touhou ubližujeme pouze sami sobě, nebo ubližujeme i druhým. Ovšem, kde je dáno, že s takovým člověkem musím být. A bych s ním mohl být, musí se změnit a přestat to dělat. Proč? Abych já byl šťastný? Takže zde jde opět o závislost z mé strany? Musí se mnou zůstat. A protože mi to ubližuje a já nedokážu odejít, musí se změnit on/ona.
Všechny hříchy, které jsou zde vyjmenovány, jsou ve skutečnosti touhy ega po blaženosti. Blaženosti, kterou bude cítit skrze tělo. Cítit se dobře. Nemít myšlenky. Ničím se nezabývat. Mít vše, co si vymyslí a dostat nazpět ten pocit, že to má. Uspokojit a ukojit svou touhu po něčem či po někom tím pocitem.
Je to začarovaný kruh, z kterého není východisko. Náš rozum a ego nás naprosto ovládlo a není schopno si uvědomit, že toto je jen iluze, kterou ono samo vytváří v těle, když je spokojené.
Pýcha
Je to slovo, které se nedá rozumově uchopit, protože to není vlastnost ani emoce, ale způsob uvažování o nás samých. Jak o sobě smýšlíme na základě ega.
Pýcha vzniká na základě touhy ega po něčem. Nebo spíše po tom pocitu blaženosti. Že jsem v něčem dokonalý. Něco umím a jsem v tom výjimečný. Jsem jediným na světe, co to dokáže, co to umí, co to ví a zná. Touha a představa ega, že tím získá slávu, nesmrtelnost, obdiv, lásku, bude mít vše, bude vyvoleným, obdivovaným, tedy spokojeným.
Pokud se něco naučíme, jsme v tom dobří a přichází k nám z okolí odezva v podobě obdivu, ego v té chvíli dostává svou porci drogy – blaženosti a uspokojení. Začne sebe sama vyvyšovat nad druhé.
Pak vzniká Pýcha. Jak o sobě smýšlíme skrze ego vzhledem k druhým, a jakou hodnotu sobě samo dalo vzhledem k druhým. Ego obdivuje sebe samo, jak je dokonalé. Není schopno vidět skutečnou pravdu, má ji pokřivenou. Vidí pouze to, co chce vidět, co mu dává tento pocit. Takže Pýcha je ve skutečnosti obdiv k sobě sama. Obdivuji sebe sama a vzhlížím sám k sobě. Jsem naprosto dokonalý.
Pýcha není ani špatná, ani dobrá. Každý ji občas pocítíme. Jsme pyšní, že jsme něco dokázali. Na tom není nic špatného, pokud se skrze ni nezačneme poměřovat s druhými a povyšovat se nad ně.
Pýcha není vlastnost ani emoce. Je to negativní energie ega, jak sebe samo vidí a vnímá.
Je to hřích, že nevidím pravdu? Nejsem schopen vidět pravdu, kdo a co mě ovládá?
Lakomství – lakota.
Lakota opět vzniká na základě našich myšlenek, touhy, chtění, lpění a strachů.
- Touha a chtění, posedlost být bohatý, mít hodně peněz, lačnost po bohatství a penězích. Mít víc a víc a moci si vše koupit. Jenže? Zároveň nechceme, aby nám z nich ubylo, protože to už nebude to bohatství, které ve své hlavě vidíme. Ta naše pomyslná jistota.
Strach, že o tu hromádku přijdu, že se mi ztenčí.
Aby mi z té hromádky neubylo. Mohl jsem si na ni sáhnout a kochat se tím, kolik těch peněz mám. Ten pocit, že jsem díky té hromádce v bezpečí. Ona mi zajišťuje pocit bezpečí. Ale, jak to udržet? No tím, že nebudu utrácet = lakota
- Být připraven, zásobován, mít zásoby v případě nouze a nedostatku. Zabezpečit sebe sama proti všem možným událostem, které by mohli nastat. Strach, že nebudu mít a zemřu. Když se rozdělím, ubude mi a co když mi to bude chybět, až to budu potřebovat = neschopnost se rozdělit = lakota.
- Lpění na něčem, na nějaké věci či předmětu. Neschopnost se té věci vzdát, vyhodit ji, půjčit ji, darovat. Strach, že už nic takového nikdy mít nebudu. Má to pro nás nějakou citovou hodnotu, nebo peněžní hodnotu, že nás to stálo úsilí, námahu, čas a peníze to získat = lakota.
- Zároveň s lakotou jde ruku v ruce hamižnost, nenasytnost a chamtivost, hrabivost – stále mám málo, stále mi to nestačí, tedy nestřídmost. Jeden z dalších hříchů
Opět je to způsob našeho myšlení. Naše myšlení, které se zakládá na touze a strachu. Tak je to hřích nebo není? Že takovýmto způsobem uvažuji. Za hřích to považují druzí. A proč? Protože se s nimi nechcete podělit o to, co máte? Ale proč bych to měl dělat? Proč? Protože to někdo řekl? Co je vám do toho, co hromadí a proč. Kolik toho má a proč. Co podle vás má mít a kolik toho má mít. Kolik mu má stačit.
Lakota také není dobrá nebo špatná. Někdy nám nebo druhému může zachránit život. Nesmí však přerůst v posedlost.
Lakota není vlastnost, ani emoce. Lakota je negativní energie - touha ega a strach ega.
Závist.
Opět, kde, proč a jak vzniká závist?
Závist se nabaluje na to, co jsem napsala o lakotě v posledním odstavci. Že chceme určovat pravidla, kolik toho smí a nesmí mít ten druhý. Kolik toho potřebuje, kolik toho smí a má vlastnit a proč. Na posuzování druhých vzhledem k sobě a k tomu, co mám. Kdy si pokládáme otázku, proč on a ne já? Naše touha, být jako on, umět to, co umí on, mít to, co má on, být slavný, známý, bohatý, být někým jiným, být jím a žít jeho život. Takže toužíme po tom, co má, jak myslí a co jsme u něj nazvali hříchem. Protože bez pýchy, nebo bez lakoty tohoto stavu, který mu závidíte nemůžete nikdy dosáhnout. Takže soudíte druhé, dáváte tomu název, nazýváte to hříchem a při tom po tom sami toužíte a závidíte mu tento hřích.
Závist není pouze špatná. Někdy nás trocha závisti může popostrčit a dát nám ten počáteční impuls k překonání potíží a dosažení toho, co jsme si předsevzali.
Závist tedy není ani vlastnost, ani emoce. Je to zase a opět negativní energie - touha ega po něčem.
Hněv.
Na rozdíl od předešlých slov je hněv energie, kterou označujeme jako negativní, zápornou emoci.
Hněv vzniká na základě nepřijetí a nemíření se se situací, ve které se nacházíme, která nastala a která se nám nelíbí.
Hněv tedy vzniká, když se nám něco nelíbí. Tedy nelíbí se to zase našemu egu. Nedostalo to, co chtělo, po čem toužilo. Vzniká na základě závisti, lakoty, pýchy a lenosti. Vždy hněvu předchází jedna z těchto energií.
Závist plodí hněv na toho, komu závidím a také hněv vůči sobě sama, že to nemám, že nejsem na jeho místě.
Pýcha plodí hněv vůči těm, co mají jiný názor.
Lakota plodí hněv vůči těm, co mě kritizují za to, co mám a kolik toho mám. Co po mě chtějí a nutí mě se toho vzdát, nebo abych se o to s nimi rozdělil.
Lenost plodí hněv na druhé, co něco dokázali. Plodí také hněv sama na sebe.
Hněv tedy závisí na to, jak se cítíme a zda se nám to, co se děje a to, co slyšíme líbí, či ne. Zase je to hra našeho ega s námi. Ego tím chrání svou představu o sobě sama. Nechce a odmítá si připustit, že není dokonalé, že neví, že závidí, je lakomé, plné pýchy, líné něco změnit, zkusit, obětovat. A tak toto nahradí hněvem, kterým zakryje pravdu. To on, to oni za to mohou. To ty za to můžeš, ne já. Obrátí svůj hněv na sebe sama ven, vůči druhému.
Je to hřích, nebo není?
Lenost.
Lenost je postoj a životní filozofie. Vzniká na základě nechuti k něčemu, nebo na základě myšlenky, že já nemusím nic. Nemusím nic a mám na vše právo. Je to zase způsob našeho uvažování o věcech a o životě. Chceme mít pokoj, nechceme myslet, nechceme nic řešit, nechceme vydávat jakoukoliv energii. Chybí nám radost, snaha, píle, trpělivost, chuť se učit, naučit, rozvíjet, protože to vyžaduje námahu, energii a čas. Díky lenosti vzniká závist, nespokojenost, nuda a hněv.
Smilstvo.
Smilstvo označuje nevěru, nestálost ve vztahu k jednomu jedinému partnerovi v manželství na základě tělesného chtíče, za účelem sexuálního uspokojení.
Je zajímavé se na toto, co je považováno za smilstvo podívat z pohledu času. Kdysi dávno měl muž více žen. Tedy měl sexuální styk s více ženami, které s ním žili pod jednou střechou a za smilstvo to považováno nebylo. Proč? Protože jedna žena na druhou nežárlila a neusurpovala si muže sama pro sebe. Až později někdo určil a uzákonil, že spolu mají - musí žít pouze jeden muž s jednou ženou a mají - musí si zůstat věrní.
Pokud spolu žijí dva lidé, není to svazek, závazek, že musím, ale dobrovolné rozhodnutí se oddat pouze jedné osobě. Pokud toto nedokáži splnit a naplnit, měl bych být k sobě i k druhému upřímný, aby se ten druhý mohl sám, svobodně rozhodnout, zda to, že toho nejsem schopen přijme, či nikoliv.
Jenže my toto odmítáme vidět. Naivně si myslíme, že se on/ona změní.
Takže, koho má tento hřích chránit před zklamáním a bolestí? Toho, co to dělá, nebo toho, kterému se to nelíbí? Oba dva.
Uvědomte si, že ten druhý vám nepatří. Není to věc, kterou vlastníte a musíte mít. On musí to a ono, abyste vy byli šťastní. Jeho dělá šťastným to, co vám se nelíbí. Je to špatné, nebo ne? Kdo řekl, že nesmíte odejít? Že musíte zůstat a trpět? A abyste netrpěli, musí se on/ona změnit. Určitě se vám to, co teď píšu nelíbí. A víte proč? Protože si myslíte, že to je nepsaný zákon. Zákon, že musíme zůstat spolu stůj co stůj. Bohužel druhého není možné předělat, i kdybyste se na hlavu stavěli. Tak trpte. Je to vaše volba a vaše rozhodnutí. Lpíte na nějakém zákonu a představě o dokonalém manželství a dokonalém partnerovi. Nedokážete odejít? Tak se zeptejte sami sebe proč.
Je to hřích, nebo není? Za hřích to považuje pouze ten, kdo se s tím nesmířil. Kdo se nesmířil s tím, že ten člověk takový je a chce ho předělat. Chce ho donutit být jiným. Musí se mnou zůstat, musím s ním zůstat, protože .......
Nestřídmost.
Nestřídmost je spojována hlavě s obžerstvím. Ovšem nestřídmost ve skutečnosti znamená, že nemám nikdy ničeho dost. Neznám míru, co je dost, dostatek a nedostatek něčeho. Peněz, jídla, věcí, pití …
Jde o to, kolik něčeho si náš rozum a ego myslí, že potřebuje, aby bylo spokojené a šťastné. Kolik? Kolik je pro něj málo a kolik hodně? Jedno auto, dvě auta, pět aut?
Podívejme se na to jinak.
Je hřích mít víc aut, nebo čehokoliv jiného? Proč je to hřích? Protože to z našeho pohledu nepotřebuje? Proto je to hřích? Pokud si na to sám vydělal, má právo sám určit, za co tyto peníze vydá a kolik toho bude mít, vlastnit.
Pokud na to nemá peníze, touží po tom a je ochoten pro to udělat cokoliv, aby to měl, už se dostáváme někam jinam. Zde už je to o tom, zda to doopravdy potřebuje, nebo uspokojuje pouze své chtění. Je rozdíl mezi chci a potřebuji. Co doopravdy potřebuji a kolik toho potřebuji k tomu, abych žil?
Nestřídmost je neoddělitelně spojena s pýchou, lakomstvím, hamižností, závistí, leností, hněvem, touhou a závislostí na věci, myšlence, pocitu, ideálu, představách, snech, obdivu, na tělesné lásce a tělesném pocitu, touze po něčem či někom. Není možné ji brát samostatně. Že existuje samostatně bez těch druhých.
Je to mazec, že? Uvědomit si, že toto vše jsme my. Že toto vše je naší součástí, ať chceme či ne. Že toto vše vzniká v egu, aniž bychom si to uvědomovali. Že takoví jsme. O co tedy ve skutečnosti jde?
Je to hřích, nebo není?
Kdo to nazval hříchem a proč? Když vlastně nevíme, co to slovo ve skutečnosti je, jen si myslíme, co to je. To, že jsme tomu slovu dali rozumovou nálepku hřích z něj nedělá hřích. Už to slovo hřích samo o sobě postrádá jakýkoliv hmotný a rozumová základ. Jen pocit něčeho neuchopitelného, visícího v prostoru, co nevidíme a čeho je potřeba se bát. Nevím, co to je a bojím se toho. Jen si představuji, co to asi je a co to dělá. Je to slovo, které má nad námi absolutní moc skrze strach z něj. Slovo, které s námi manipuluje a vydírá nás, že nejsme dokonalí. Že máme pocity, touhy a emoce, které nás ovládnou a převezmou nad námi kontrolu. A to se přeci nesmí. To je hřích. A tak díky tomu sami sebe ustavičně kontrolujeme a trestáme.
Slovo hřích vzniklo pro to, abychom skrze toto slovo mohli hodnotit, soudit a trestat druhé , nebo sebe sama. Poměřovat se s nimi a dokazovat sami sobě, že my jsme jiní, lepší, než on, oni. Protože to, co vidíme u druhých, sami u sebe nevidíme. My to přeci neděláme, jsme lepší. To on, to oni, ale já ne. Omyl. Děláme to všichni bez rozdílu, jen si to u sebe omlouváme a nepřipouštíme.
Hřích je slovo, kterým sami sebe nebo druhé bičujeme. Už jen za samotnou myšlenku, která je také hříchem. A tak místo toho, abychom se přijali takoví, jací jsme a rozhodli se mít se rádi, tedy rozhodli se přestat si ubližovat, nahradíme to bičem, příkazem a zákazem, slovem hřích.
Koho jsme tedy zklamali? Boha? Druhé?
Nikoliv, ale pouze a jenom sebe sama, že jsme nesplnili něčí představu sama o sobě a o tom, jací máme být a jací ne, jak máme myslet, na co máme myslet a na co ne, co máme cítit a co ne a za to se trestáme. To pak považujeme buď za ctnostné, nebo naopak za hřích.
Opakem hříchu je ctnost.
Opět úžasné slovo pro rozum a ego. Co to slovo znamená? Že nesmím mít žádnou myšlenku, touhu a emoci, která je spojena se 7 hříchy. Jak ale dosáhneme ctnosti? Tak, že veškeré lidské a tělesné touhy, myšlenky a emoce v sobě popřeme a potlačíme rozumem a trestáním sebe sama za jakoukoliv hříšnou myšlenku. Zakážeme si je. Budeme s nimi každou chvíli bojovat. Protože jinak té ctnosti nelze dosáhnout. Vzniká v nás obrovský tlak, zlost, nenávist na sebe a druhé, popírání a boj s vlastním tělem. A to zase způsobuje pýchu, touhu a pocit vyvolenosti, obětování se pro Boha, fanatismus, vzdání se sebe sama, vinu, sebemrskačství, závist, hněv a nenávist jak k sobě, tak k druhým.
Dalším takovým slovem je mravnost a morálnost, což jsou pravidla pro chování a mluvu člověka k člověku, na veřejnosti a ve společnosti.
Jde o to, zda tomu, co považujeme za hřích propadneme. Že nás to ovládne. Nebo naopak to v sobě potlačujeme, protože je to hřích. Obojí je špatně. Jediné, co nám s tím může pomoci je rozhodnutí mít se rád sám pro sebe. Udělat to pro sebe. Ne pro druhé, ne pro Boha.
Mít se rád znamená, rozhodnout se přestat si ubližovat. Mám se rád. A když se mám rád, proč bych si ubližoval tím, co dělám? Tím odpadají veškeré rozumové myšlenky na to, co je hřích, že je to hřích, výčitky a trestání se za to, myšlenky na to, že jsme slabí, nedokonalí, že jsme zklamali boha.
Pokud se pro to mít se rád nerozhodnete z lásky k sobě, ale pouze z rozumových důvodů, není síly, který by vás k tomu mohla donutit. Jen si budete víc a víc ubližovat skrze to slovo hřích, rozumový bič, kterým se budete bičovat v domnění, že vás změní.
Hřích je slovo, které je utvořeno z myšlenky, kterou nám vnutila církev, že dělám něco, co se nelíbí Bohu. Já musím být dokonalý a čistý. Když takový nejsem, je to hřích. Nesmím na to něco, co je zde vyjmenováno ani pomyslet. To je hřích. Ovšem, jak v tom chcete své mysli zabránit? Jak chcete svému tělu zabránit v tom, co cítí? Zákazem, příkazem, trestem, přísností? Co to asi ve vás udělá? Vyvolá to ve vás pouze vinu, že to nejste schopni dodržet. Vinu a opětovné trestání sebe sama. Toto je láska? Nebo její opak.
Tím ovšem nechci říci, že se na to máte vykašlat a dělat si to, co chcete. Nechat se ovládat svými půdy, myšlenkami a představami, které nad vámi převezmou moc. Jak jsem napsala, je to o rozhodnutí mít se rád, přestat si ubližovat.
Protože ve finále zjistíte, že v sobě uspokojujete pouze a jenom své vlastní ego. Jeho představy, jeho touhy, jeho chtění a jeho trestání sebe sama za tyto jeho touhy, představy a chtění. A je naprosto jedno, čeho se to týká.