Duch, duše, duchové.
Co je co? Jak se v tom vyznat?
Začneme duchem.
Duch má dva významy.
První je od slova dýchat. Že se v nás probudil život, tělo se probudilo k životu, zažehla se v nás jiskra života. Toto slovo je spojeno s tím, jací jsme. Jak myslíme a jaké máme vlastnosti, Zda jsme dobří, či špatní. Uvědomování si sebe sama, že jsem, že existuji skrze tělo, mysl a smysli. Jakou máme chuť a vůli žít. Tento význam ducha je spojen s hmotným světem. V tomto případě je duch jakási nehmotná esence, která z nás vyzařuje do prostoru a je utvořená z mnoha přísad/energií, která má různé barvy na základě našeho vnitřního rozpoložení, našich vlastností, myšlenek, emocí a pocitů.
My jsme této esenci dali název aura. Vidíme kolem těla spojení všeho, všech energií do konečné barvy. Není tedy možné s přesností a určitostí říci podle aury, zda je ten člověk duchovní, či ne. Duchovním je myšleno to, že ví a rozumí, je moudrý. Je napojen pouze a jenom na moudrost své duše. Ale to není možné. My se do tohoto stavu můžeme pouze přepnout na určitý čas, ale ne v něm být neustále. Taková aura pak nemá pouze a jenom jednu barvu. Je bílá, průhledná a obsahuje všechny barvy, které se v ní zobrazují jako malé jiskřičky, které jsou v neustálém pohybu. Já jí říkám perleťová. Ostatní barvy jsou vždy s příměsí rozumové myšlenky a tělesného bytí.
Druhý význam tohoto slova už je trochu složitější na vysvětlení. Duch je také energie, která je vyšší formou naší duše. Je to energie, která nemá nic společného s hmotou a s hmotným světem. Nenachází se v těle. Je to energie, kterou bychom mohli obecně nazvat pravdou. Skutečnou pravdou. V této energii se nachází pouze a jenom pravda. Z této energie k nám přichází impulsy, které pak nazýváme svědomím. Tato energie nám skrze duši poskytuje možnost si uvědomit skutečnou pravdu o našem jednání a konání. Duch nám poskytuje možnost rozlišit pravdu od lži a dobro od zla.
Nepleťte si to s vyšší já. Vyšší já je mezistupeň mezi duší a duchem. Ve vyšším já je jak pravda ducha, tak nepravda rozumu.
Duše.
Duše je energie, která je součástí našeho fyzického těla. Duše zažehává tuto jiskru života a také ji ukončuje. Bez duše není život. Ano, tělo může žít, nebo v tomto případě lépe řečeno fungovat dál, ale to je tak vše. Mozek pouze zajišťuje jako nějaký autopilot všechny funkce těla, ale mysl a rozum, tedy uvědomování si sebe sama skrze mysl chybí. Tedy chybí duch, ta jakási esence, kterou vidíme, cítíme a vnímáme skrze energii myšlenek, pocitů a emocí. Mysl je v té chvíli prázdná. Není zde spojení mezi duší a mozkem, uvědomováním si sebe sama. Z takového těla nic nevychází. Je to jen hmotná schránka, která už není člověkem.
Duše totiž propojuje náš mozek s energiemi, které pak náš rozum a naše mysl převádí na myšlenky, pojmy a slova, opět za pomoci duše. Duše je neviditelným pohonem a zdrojem energie pro buňky v těle. Je jakýmsi perpetum mobile. Pokud v těle není duše, tato energie se postupně vyčerpá a tělo zemře. Není schopno samo tuto energii vyrábět. Lze ho pouze udržovat na přístrojích, které tělu dodávají potřebnou energii skrze pohon srdce, krevní oběh, podporu dýchání a umělou výživu. Bez duše anebo bez přístroje to tělo samo nedokáže.
Jak vidíte, bez duše není duch a není život. Život je spojen s tělem a s uvědomováním si sebe sama, že žiju. Duše totiž nežije. Ona pouze je. Bůh také nežije, ale pouze je.
Duchové.
Opět zde máme dvě rozlišení. Rozumové, jak to chápeme a jak tomu rozumíme a duchovní, tedy skutečnou pravdu.
První, rozumové chápání. Většinou to, co vidíme, považujeme za ducha, za duši. Ovšem není to pravda. Setkáváme se s určitými jevy, kdy vidíme různé postavy, které něco dělají. Zdravotní sestru, která prochází chodbou. Pacienta, nebo rytíře, kteří spolu bojují. Tyto jevy nejsou duchové. Jak to poznáte? Nereagují na vás. Neutíkají, neskrývají se, neútočí a nemluví na vás. Nedívají se na vás. Co to tedy vlastně je? Je to jen energetický záznam, energetická stopa v prostoru. Záznam toho, co se stalo. Dalo by se to přirovnat k dnešnímu hologramu. Jednoduše se v té chvíli propojí naše současná realita, vnímání času teď a tady s minulostí. Jednoduše v té chvíli přestane pro náš rozum existovat čas na základě pojmu minulost. A protože náš rozum si s tím neví rady, co se to děje, myslí si, že se setkal s duchem, s duchy.
Druhé, skutečnost. Pokud je to opravdu duch, tedy duše, která je zde chycena a nemůže odejít, tento duch se projevuje vůči nám. Reaguje na nás a komunikuje s námi různými způsoby. Mluví na nás, snaží se nám něco říct, ukázat, může se nás dotknout, nebo nám může ublížit dokonce i tělesně skrze svou vlastní myšlenku a emoci v podobě energie. Záleží na tom, jakým člověkem byl a jak dlouho je zde.
Všechny duše, které jsou zde mají a stále si ponechávají lidskou podstatu, tedy uvědomují si sebe sama skrze rozum a jeho nástroje. Jak si jejich rozum sám na sebe pamatuje. Rozum na základě této své vlastní vzpomínky na sebe sama vytváří kolem duše energetickou formu těla a s ní i vše, co bylo součástí toho těla. Emoce, vlastnosti a způsob myšlení. Když byl takový člověk zlý za života a šla z něj jen zlá a negativní energie, dělá to i po své smrti. Je to stále a ta samá energie. Není rozdíl mezi tím, zda je živý, nebo mrtvý. Jeho rozum a mysl chce pouze ublížit. A jeho už již nehmotná mysl tuto energii dokáže vytvořit.
Jsou i tací, kteří skrze tuto nehmotnou mysl a její vůli se dokáží částečně zhmotnit, že dokáží uchopit hmotný předmět, protože pro ně není hmotný, jako pro nás. Mohou nás uchopit za ruku. Mohou nám zlomit ruku. Mohou na nás shodit nebo po nás hodit předmět. Protože pro ně je to jen energie. Mohou manipulovat s naší myslí, která je také pouze a jenom energie. Navozovat nám určité pocity, vjemy a vidiny. Nemusí se nás vůbec dotknout a my věříme, náš rozum věří, že je to skutečné.
Většinou jsou to duše + jejich lidský rozum, který na něčem lpěl a odmítl to opustit. Jeho rozumová vůle a myšlenka byly při smrti tak silné, že ho zde udrželi a připoutali ke hmotě i po tělesné smrti. Prostor, kde se nachází většina těchto duší obalených rozumem se pro ně zavřel. Je mnoho takových mrtvých, co bezprostředně po smrti těla odmítli smrt. Odmítli se smířit se smrtí a chtějí zde dál žít a pokračovat stejně jako za života, kdy měli tělo. Tedy jejich rozum se odmítl vzdát své vlastní existence a toho, kým si myslel a stále myslí, že je. Chce dál mít pocit, že žije. Tato nehmotná, rozumová stvoření, tedy mysl, rozum si pak vybere člověka, s kterým se spojí a propojí. My tomu říkáme přivtělená duše. Tento rozum mrtvého pak využívá cizí tělo k tomu, aby mohl jednat, konat, cítit, zažívat a prožívat.
Bohužel tomu ale tak není. On to necítí. Jen si to myslí. Pokud někdo kouří, tato přivtělená duše si to jen připomíná skrze svou vzpomínku, jaké to je. Neprožívá to, protože nemá jak a čím. Není to její tělo a její mysl. Tyto přivtělené duše využívají cizí tělo a cizí mysl k tomu, aby si oživili své vlastní vzpomínky na určité konkrétní činnosti a vjemy a pocity s nimi spojené. Mrtvý alkoholik potřebuje jiného alkoholika, aby mu skrze pití připomínal a navozoval tyto vzpomínky na to, jaké to je. Nebo jen pro to, aby se cítili, připadali si živí. Když mám tělo, jsem živý. Nebo pro to, aby toto cizí tělo využil k pomstě. Těch důvodů, proč zde tyto duše zůstávají je nespočet. Bohužel, mnohdy se mstí na základě vzpomínky na duši a člověka z minulosti a vůbec nechápou, že už je to naprosto jiný člověk.
Není to to samé, jako když duše po smrti fyzického těla odejde do jakéhosi energetického meziprostoru, kde dál setrvává tak dlouho, dokud se sám rozum nevzdá své vlastní existence a duše se nerozpomene, čím je.
Existuje ještě jeden pojem, který má dva odlišné významy. Tím pojmem je slovo vědomí.
Vědomí je buď rozumové, na základě rozumu, uvědomování si sebe sama a věcí skrze rozum, vyhodnocování rozumem. Rozum věří pravdám, pocitům a emocím, které vytvořil pouze on sám.
A pak máme pravdu, která je naprosto odlišná a nesouhlasí s rozumovou pravdou. Tuto pravdu lze poznat a uvidět, přečíst a porozumět jí jen skrze, pomocí bezpodmínečné lásky.
S tím, s touto pravdou souvisí druhé vědomí, které není součástí těla a rozumu, ale je součástí nehmotné energie. Je to mezičlánek mezi duchem a Bohem.
Do tohoto vědomí se ukládají prožité, pochopené a zpracované zkušenosti. Tedy poznaná a pochopená, zpracovaná pravda, která se nezakládá na rozumu a nemá nic společného s rozumem. Pravda, která zde nabývá formu moudrosti a stává se součástí té konkrétní duše, která má teď a tady tělo. Moudrost, která postrádá lidské a rozumové uvažování. Tato moudrost je to vím, ten aha moment, aniž bych o ní přemýšlel rozumem.
Ovšem je to moudrost, která nevznikla jen tak, sama od sebe, automaticky, ale na základě naší vlastní práce sama se sebou, kdy odkrýváme a odstraňujeme u sebe sama jednu slupku po druhé. Jeden náš konkrétní problém, myšlení, fungování pěkně postupně tak, jak se nám projeví a ukáže v určitých situacích.
Stejné myšlení, stejné a opakované chyby, neschopnost se rozhodnout, lpění na někom, sliby, přísahy, strachy …. Hledáme, kde a kdy vznikl. Kým jsme byli, jak jsme žili a jak jsme mysleli Ovšem, to nestačí. Že si to my teď a tady vyložíme rozumem, co se tam stalo a k čemu došlo. To není ta skutečná pravda, kterou hledáme, ale pouze rozumová. Z této rozumové pravdy se nikdy nemůže stát moudrost.
Mnoho lidí dělá tu chybu, že se podívají na kousek takového života, na jeden konkrétní moment a z toho si udělají svůj rozumový závěr a vysvětlení, co se tam stalo. To pak považují za pravdu a že je to vyřešené. Bohužel není.
My se na to potřebujeme podívat jako láska, bez rozumu. Na skutečnou pravdu, kterou dokáže vidět, přečíst a rozumět jí pouze láska. A tuto pravdu přijmout, smířit se s ní a odpustit si. Odpustit si všechny ty výmysly a rozumové pravdy. Až tímto se tato každá jednotlivá pravda ukotvuje ve vědomí jako vím a stává se vaší součástí a moudrostí teď a tady už napořád.
Vždy mě rozesmějí ty různé ezo články a nabídky na to, že vás někam napojí. Na vaši duši, na vaše vědomí, na vaše vyšší já a vy budete vědět a rozumět, budete moudří stejně jako ti, co vám to nabízí. Otevřou vám třetí oko, nebo vás napojí na vaši intuici. Kde nic není, ani smrt nebere.
Kde by se tam ta moudrost vzala? Odkud a jak? Nic neděláním? Bez hledání? Bez odkrývání? Bez zvědomění si že mám nějaký problém a pojmenování toho problému? Bez přiznání si pravdy? Bez poznání a pochopení, jak vznikl? Co vše na to mělo vliv?
Toto dokáže vidět pouze láska, celý život od zrození až po smrt a stačí jí na to jediná minuta, aby viděla naprosto vše. Hmotné i nehmotné zároveň. Láska, která se pouze dívá, ale neprožívá to jako člověk. Láska, která vidí každou vteřinu a vidí každou vaši myšlenku, emoci a každou energii, která ji v té chvíli provázela. Je schopna pojmout všechny vlivy a okolnosti. Strachy, touhy, přání a emoce, která si ani vůbec neuvědomujeme, že je v té chvíli máme.
Toto je pravda a z této pravdy se rodí moudrost, vím. A ne z toho, že tomu rozumím rozume. Vysvětlím si to rozumem. Tato moudrost, toto vím nemá naprosto nic společného s rozumem a rozumovým uvažováním. Jen to projde rozumem a rozumí ví, ale už neví, jak to ví. A ani po tom nepátrá.
Ovšem i toto je velice těžké. Umět se odosobnit a pouze a jenom být. Být láskou. Mnoho lidí si plete bezpodmínečnou lásku s lidskou láskou. Jejich rozum stále pátrá, co je to ta bezpodmínečná láska. Chce vědět, co je, čím je. Jak vypadá, z čeho je utvořena. Bohužel, pokud ji hledáte rozumem, nikdy ji nenajdete.
Je zajímavé, že věříme, že existuje peklo a Ďábel, aniž bychom to hledali rozumem. Prostě to víme. Tak proč to děláme u lásky. Proč pouze nevěříme, že je, aniž bychom chtěli a potřebovali vědět a znát, co je, čím je? Proč nejsme schopni uvěřit a rozhodnout se, že jí jsme? Láskou, kterou není možné poznat a pochopit rozumem. Jen být a nepřemýšlet nad tím, co je to být, jaké to je jen být? Jsem a je mi v té chvíli jedno, co jsem, čím jsem. Dívám se v té chvíli na sebe sama a nehodnotím, co jsem, kým jsem. Pouze vím, že jsem, a to jsem se o nic neopírá. Nepotřebuje k tomu žádná slova, pocit, emoci, žádnou hmotu a žádnou myšlenku. Prostě a jenom jsem. Jenže náš rozum v té chvíli potřebuje mít jistotu, že pouze jsme. Chce se o něco opřít. Jenže zde, v tomto stavu se není možné o něco opřít rozumem. Mít jistotu. Buď jsem anebo nevěřím, že jsem.
Slyšela jsem k tomuto jedno moudré povídání. Člověk, jeho rozum potřebuje důkaz, aby něčemu uvěřil. Že to je, že to existuje. Jenže ono to funguje naprosto opačně. Když věříš, že to je, že to existuje, i když pro to nemáš rozumový či hmatatelný důkaz, můžeš to teprve uvidět či nalézt.
My víme, že existuje myšlenka i přes to, že ji nikdo nikdy nevidět a ani si na ni nesáhl. Jak je to možné, že víme a nepotřebujeme důkaz? A toto platí i pro to, jen být. My nepotřebujeme důkaz pro to, že jsem. Ale toto je něco, co vás nikdo nemůže naučit a ani má slova to nedokážou vysvětlit, co to je a jaké to je pouze být. Nepotřebuje vědět, čím jsme. Jaké to je, když jsme. Láska ví, že je. A my věříme lásce, věříme že jsme. Jsme láskou, která je a na vše dívá, vše pozoruje a nic nehodnotí na dobré a špatné se postupně učíme. Kdy nám nezáleží na tom, co si o tom myslí rozum. Zda tomu věří, nebo ne. My věříme a na základě této víry víme bez rozumového důkazu. Nejsou a neexistují tam pochyby, které pochází od rozumu, který neví.