Duchovní vývoj a růst člověka.

Dnes se s vámi podělím o své vlastní zkušenosti. O to, co jsem poznala a zažila.

Neustále slyšíme, jak se lidstvo mění. Že se nacházíme uprostřed procesu uvědomění, kdy nás různé síly začínají pomalu měnit a z nás se postupně stanou vědomé bytosti, které budou vědět. To podle těch, co to říkají znamená, že přestaneme chtít a přestaneme toužit. Budeme konat pouze dobro a dělat správná rozhodnutí. Co to ale znamená doopravdy?

Správná rozhodnutí lze dělat pouze na základě duše/lásky a ne na základě rozumu, emocí, strachu a tužeb.

Lidé si naivně myslí, že vše bude neustále krásné, zalité sluncem a dobrem. Ovšem, co se stane s těmi, kteří se nezmění? Co s nimi vy jako vědomé bytosti uděláte? Zabijete je, uvězníte? Vyhostíte je? Přemýšlel nad tím vlastně někdo z vás?

Proč je zde stále více a více zla?

Protože všichni čekají, že to za ně něco, někdo udělá. Že je zbaví jejich vlastností a negativních myšlenek. Zbaví je bolesti a vzpomínek. Zbaví je jejich křivd a nespravedlnosti. Každý ukazuje na každého. To on za to může, jaký jsem. To on, to oni. Já se jen bráním. Já mu to pouze oplácím.

Když nad vším tím bláznovstvím, co hlásají různí ezoterici, co si myslí, že jsou už jinde, jsou z nich duchovní bytosti, co ví a rozumí přemýšlím, připomíná mi to opět a zase dobu temna. Dobu, kdy církev hlásala, že když budete hodní, budete dodržovat pravidla a řád, budete se snažit být dobrým křesťanem, tak se jím stanete a dostanete se do nebe, do ráje. Budete za tuto svou snahu odměněni.

Dnes to opravdu není jiné. Je to naprosto stejné. Jen jsou používána jiná slova a jiné věty. Bůh, energie či andělé, nebo mimozemšťané nás změní. Nastane ráj na Zemi. Stačí pouze sedět a čekat. Stačí odříkat modlitbu, požádat, poprosit, přát si. Stačí pronést větu, afirmaci, představovat si, jak se to děje. Stačí si jen neustále a dokola opakovat, že jsem dobrý, moudrý a stanu se dobrým, moudrým.

Jak jsem už mnohokrát napsala, z ezoteriky a všech těch ezoteriků se stalo nové náboženství a noví kněží. Zase a pět jen posloucháte druhé. Ty, co se považují za duchovní. Za ty, co slyší Boha, bezpodmínečnou lásku a mluví s ní. Za ty, co mluví s anděli nebo s mrtvými, z kterých lidé udělali svaté a mistry. Za ty, co umí, ví a rozumí.  Za ty, co ví, jak tyto energie pracují. Říkají vám, co máte dělat, jak to máte dělat, jak se máte cítit a jak máte myslet. Vše vám, tedy vašemu rozumu vysvětlí a tím je to hotovo a vykonáno.

Jenže? Toto vás nezmění. Nezmění vás to, že jednu myšlenku nahradíte jinou. Náboženství a jeho víru nahradíte ezoterikou a její vírou. Nahradíte to duchovnem. Slovem, o kterém vůbec nic nevíte, co doopravdy znamená. Duchovno není to, co si myslíte, že je.

Duchovno se totiž nedá poznat a pochopit rozumem. Bůh, bezpodmínečná láska se nedá pochopit rozumem. Duchovno a Bůh, bezpodmínečná láska se nedá vysvětlit skrze rozum a věty. Duchovno zahrnuje spoustu věcí. A porozumět tomu? O to se snaží lidstvo od nepaměti. Duchovno totiž není nějaký konečný stav.

Duchovno je proces učení se a poznávání. Poznávání sebe sama. Kým jsem. Kdo jsem. Kdo ve mně mluví. Kdo ve mně se bojí a proč. Kdo ve mně touží a proč. Kdo se ve mně vzteká a proč. Kdo ve mně není schopen lásky a proč. Kdo ve mně není schopen odpustit a proč. Kdo to vlastně je? A jsem to, čím si myslím, že jsem? Co tedy jsem? Čím jsem?

Jak doopravdy vypadá, když se mám rád? Jak doopravdy vypadá, když mám v sobě úctu, sebeúctu, sebe hodnotu, sebelásku a pokoru? A jakým způsobem, kdy a jak se toto projevuje skrze mne? Vím, kdy je to opravdu sebeláska, sebeúcta a sebe hodnota a kdy už ne? Vím to? Nebo si jen myslím, jak se to projevuje a že vím?

Tato slova lze poznat a pochopit pouze skrze vlastní zkušenosti a ne skrze moudra druhých. Že vám vysvětlí, co to je, jak to vypadá a jak se to chová. Tedy jak se máte chovat, myslet a cítit. Toto vše je pouze hra rozumu se slovy, kterým rozum nerozumí.

Já osobně nejsem výjimka. I já mám ego, které se dokáže vydávat za moudrost. Lásku, sebelásku, sebeúctu, sebe hodnotu a pokoru. Mám pouze tu výhodu, že to ne hned, ale po nějaké době dokáži poznat. Dokáži si to přiznat a přijmout to, že i toto je mojí součástí. Dokáži přijmout a přiznat si, že jsem také pouze člověk, co dělá chyby. S tím také přijímám důsledky. To, co se stane. Nevymlouvám se na druhé a neutíkám před tím. Pouze se z toho mohu poučit, že v té chvíli jsem nejednala jako láska, která ví, ale pouze jako rozum a ego, které neví. Pokud se něco takového stane, vždy hledám příčinu, proč. Proč to můj rozum udělal. Proč se tak rozhodl. Na základě čeho? Čeho se bál. Co si představoval. Co chtěl a proč.

Myslel si, že ví? Ale co? Co v té chvíli věděl? Nic. Věděl jen to, co sám vymyslel a vykonstruoval. Jak on to viděl, jak on to chápal, jak on tomu rozuměl a jak on chtěl, aby to bylo. Jeho pravda. Pravda, která narážela na pravdu ega toho druhého. Dvě ega, která se v té chvíli přela o svou pravdu a ani jedno nebylo schopno ustoupit.

Co s tím? Na to není odpověď. Není na to žádná technika, ani mantra. Není možné rozum naučit milovat. Není možné rozumem najít lásku. Že když tomu slovu láska dám, přiřadím všechna rozumová slova pro lásku, jak rozum tomuto slovu rozumí, bude to láska. Nebude.

Jsou to pouze slova pro rozum a ego. Slova, která nemají naprosto žádnou hodnotu. Neobsahují žádnou energii. Nejsou prožita skrze život a různé situace. Nejsou v nich emoce a bolest. Jsou jen nějaká chiméra, která si žije vlastním životem v nějaké rozumové bublině, kde je vše krásné, bez problémů, starostí, voleb a rozhodnutí. Bez chybování.

A touto chimérou vás krmí všichni ti ezoterici. Ani oni neví, co tato slova znamenají a skrze co, jak, kdy a proč se projevují. Kde tato slova vznikají. Z čeho všeho jsou utvořena. Odkud se berou a jakou energii v sobě nesou.

Jde o to, poznat a pochopit, co je vlastně ego. Ego je energie, která je naší součástí. Je to energie, která není schopna lásky. Energie, která si myslí, že ona je tělo. Že má tělo a to tělo je její, patří jí. Ego, tato energie si myslí, že je člověkem. Není. Ego je součástí těla, nic víc. Je to podobné, jako kdyby si játra, nebo srdce mysleli, že jsou člověk. Nejsou. Jsou součástí těla.

A opět, ego se snaží o to, stát se moudrým, stát se duchovním. Chce být stejné, jako duše. Pak bude vědět a duši nebude potřebovat. Stane se z něj láska. Ono, tato energie se stane moudrou a duchovní bytostí. A tak hledá vše možné, jak by toho mohlo dosáhnout. Přemýšlí a vymýšlí. Chce tomu rozumět. Nepřipustí, aby mu do toho duše, láska zasahovala. Bojí se, že přestane existovat. A tak hledá, jak tomu zabránit, aby nezaniklo a bylo, stalo se duchovním.

Bohužel marně. Vždy, když už si myslí, jak ví, že už je duchovní, je láskou a jedná jako láska, něco se stane a ono opět neví. Neví, proč. A opět hledá ve všech myšlenkách, které kdy vznikly a byly napsány, nebo vysloveny odpovědi. Používá pouze myšlenky druhých, z kterých si vybírá pouze to, co se mu líbí, co v té chvíli vypadá duchovně a moudře a ty pak převezme jako svou vlastní pravdu, kterou samo vymyslelo. Takovou sílu a moc má energie ega.

Ego, které věří, že to, čím chce a touží být, tedy po moudrosti duše ho může změnit. Pozná lásku, stane se láskou. Chce být jiné, ale zároveň se odmítá vzdát samo sebe, toho, čím je a jaké je. Nabubřelé, povýšené, vztahovačné a domýšlivé. Já mám pravdu. Jen Já to vím nejlépe.

Na toto doplatilo mnoho těch, co se považovali a považují za duchovní bytosti. Jejich ego se povýšilo na duchovní bytost.

Bohužel, jak jsem napsala, ego je energie, která není láska. Není utvořena z lásky. Tudíž ji nikdy nemůže poznat, zažít, pochopit a ni se jí stát. Jen bude ustavičně hledat a toužit. Nic víc. Vždy si vybere pouze jednu věc, které se bude věnovat a vše ostatní, co s tím souvisí pro něj přestane existovat. Pojede si po té jedné jediné lince v domnění, že to je ta pravda, moudrost.

Já moudrost přirovnávám k obrazu, který je sice namalován, ale my to, co na něm je, z čeho je utvořen nevidíme. Máme to vše slito dohromady v šeď. Ego se na to vše dívá a chce tomu porozumět. Co tam je? Proč to tam je? Co to dělá? A tak se zaměří na jeden malý kousíček a začne ho zkoumat.

Bohužel, ego v té chvíli není schopno poznat a pochopit, že ten jeden malý kousíček je součástí celého obrazu a bez toho všeho dalšího by ten malý kousíček nemohl vůbec existovat. Ago není schopno vidět a rozumět celému obrazu, že vše se vším souvisí a není možné nic z toho všeho od sebe oddělit. Začne zkoumat ten jeden kousíček a na základě tohoto kousíčku si myslí, že vidí celý obraz. Začne tento obraz přetvářet do své vlastní představy o tom, co na něm je, z čeho je utvořen a proč. A to pak považuje za moudrost, duchovní moudrost.

Je těžké toto poznat. Že nás vede touto duchovní cestou naše vlastní ego. Ego, které si myslí, že duchovno je nějaká meta, které musí dosáhnout. A když jí dosáhne, nalezne klid. Přestane chtít stát se duší, láskou a bude jí, stane se jí.

Ego se nikdy nestane láskou a nikdy nebude moudré, protože jeho energie je opakem lásky.

Ne, nestane se jí. Neustále ji bude hledat. Neustále po ní bude toužit. Neustále bude na pochybách, zda je láskou, nebo není. Protože ego chce důkaz. Ego potřebuje důkaz. Ujištění, že jí opravdu je. Ale kdo mu ten důkaz dá? Kdo? A jak? Tak jsem tou láskou, nebo nejsem? A jak to poznám, že jí jsem? Že přestanu dělat chyby? Přestanu chybovat? Budu si hrát na hodného a laskavého? Budu splňovat ty ezoterické poučky? Budu se podle nich řídit, chovat a myslet?

Opět je to jen hra ega, nic víc. Ego, které si skrze toto vše bude hrát na duchovní bytost. Ego, které vám bude předkládat svou představu o tom, co je láska. Jak vypadá láska. Jak jedná láska.

Je vůbec možné se z tohoto vymanit? Tedy vymanit se z toho skrze rozum? Skrze rozumové důvody, proč to dělám? Proč chci být láskou, být moudrým?

Ne, není.

Bez poznání a pochopení ega, toho, co jsem, čím jsem to není možné. Nelze svou vlastní moudrost napasovat na druhé. Nelze své vlastní poznání a zkušenost napasovat na druhé. Že mají myslet, rozumět, cítit a jednat stejně, jako vy. Cpát jim svou moudrost a nutit je, aby ji přijali a řídili se jí. Cpát jim nějaké poučky, mantry, zaříkání, afirmace či postupy. Říkat jim, co je dobré a co špatné. Co je dobro a co není. Co je láska a co není. Dělit vlastnosti na dobré a špatné. Dělit myšlenky a emoce na dobré a špatné. Cpát jim tuto svou duchovní chiméru. Jak z nich uděláte duchovní bytosti. Stejné, jako jsou oni/vy. Přesvědčujete je o tom, že když se stanou těmi duchovními bytostmi, všechny lidské problémy zmizí. Zmizí ego. Zmizí jejich negativní vlastnosti a emoce.

Vůbec vám, ani těm ezo duchovním nedochází, že pouze a díky tomu, co odmítáte a čeho se chcete zbavit vás vede a učí duchovnu. Učí vás lásce. Té opravdové, která neleží v rozumu. Toto vše je nástrojem lásky, která vám skrze tyto nástroje ukazuje a zprostředkovává, co není láska. Skrze ego a rozum které nejsou láska, ale pouze energie, která si na ni jen hraje skrze myšlenky a představy.

Jde o jediné. Uvědomit si, že jsem, že žiji. Mám tělo, které cítí. Mám mysl, která myslí. Mám rozum, který rozumuje a neustále hledá a vymýšlí. Mám ego, které neustále touží nalézt lásku a stát se jí. Mám duši, která je láska. A toto vše jsem já, teď a tady. Z tohoto všeho jsem utvořen teď a tady. Nelze v tuto chvíli oddělit jedno od druhého. Není možné se ničeho zbavit. Nelze povýšit duši, lásku nad tělo, lidskou existenci, rozum a ego. 

Láska toto vše přijímá jako svou součást bez rozdílu, dokud máme tělo. Moc dobře ví, že bez tohoto všeho by byla jen energií, která nemůže jednat a konat skrze tělo, rozum a ego. Energií, která by bez tohoto jen byla, ale nežila, neprožívala a nezažívala skrze lidské tělo, myšlenky a pocity, tedy uvědomování si skrze rozum. Duše, láska je přijímá bez soudu a hodnocení na dobré či špatné.

Jde o to, jak a skrze koho v nás se budeme my sami na sebe dívat. Je těžké pouze být, aniž by nám do toho zasahoval rozum a říkal nám neustále, co jsme, čím jsme. To lidské, rozumové já. Všechna ta slova pro já. Pouze být, které nemá slova pro to, co je to být. Nemá slova pro to, čím je to být, jsem. Není tam žádné já, není tam, co jsem, pouze jsem.

Pokud pouze jsem, zároveň to jsem ví, že má teď a tady tělo, mysl a ego. Je součástí těla a hmoty.

Jenže, je obrovský rozdíl mezi tím, vědět to jako to jsem, a rozdíl, vědět to jako rozum.

Když jsem, vím, jak vznikla má myšlenka. Kdo ve mně ji vytvořil a proč. Odkud se ta myšlenka vzala. Na základě čeho vznikla. Vím, zda je pravdivá, nebo lživá. Pak záleží na tom, zda tuto pravdu přijmu jako láska skrze energii rozumu, nebo s ní budu bojovat, tedy bude s ní bojovat energie ega, které neví a chce důkaz, že je to pravda.

Lásce je naprosto jedno, za co, za koho se rozumově považujete. Muž, žena, matka, otec, syn, dcera, gey, lesba, …. Je jí naprosto jedno, co si myslíte, že je láska, duchovno, moudrost, pokora, úcta … Je jí jedno, jak, čím a skrze co ji budete hledat. Jak dlouho to bude trvat. A víte proč?

Protože ona ví, proč tomu tak je. Kde to vzniklo, kdo po tom touží a proč. Ví, že je to součást člověka, součást života a lidského, tělesného bytí. Ví, že je to jediná cesta a jediný způsob, jak ji nalézt. Abychom se nebáli bolesti a špatných rozhodnutí, chyb, ale abychom jich na základě zkušenosti a skrze lásku-jsem-vím dělali méně a méně.

Není to o tom, nedělat chyby a špatná rozhodnutí, ale o tom, vědět skutečnou pravdu o tom, proč jsem to udělal. Přijmout to, smířit se s tím a odpustit si. Přijmout důsledek z toho plynoucí. Pokud tak učiníte jako láska-jsem-vím, důsledky vám ublíží daleko méně, než když s tou pravdou budete bojovat a budete ji odmítat skrze rozum a ego.

Někdy i špatné rozhodnutí z pohledu ega a rozumu, kdy jsme vystaveni nepochopení, nenávisti a zášti druhých, že se to obrátí proti nám může být ve skutečnosti láska, sebeláska, sebeúcta, sebe hodnota a pokora.

V tomto duchovním prostoru to není pouze o černé a bílé, jak to vidí a jak tomu rozumí náš rozum. Jak se to naučil náš rozum. Co vidíme jako černé, může být ve skutečnosti bílé a naopak. Co je bílé, může být černé. Jde vždy o to, postavit se sám za sebe. Ale? Jde o to, proč to děláme. Zda to děláme z lásky a úcty k sobě, nebo to děláme jen pro to, abychom ublížili, zranili, ponížili a ukázali svou převahu. Zbavili se svých emocí, myšlenek, viny a výčitek.

Deset let pracuji s několika klienty, kterým pomáhám nalézt a dostat se ke své vlastní moudrosti. Pomalu se učí poznávat všechny zákonitosti energií. 

Deset let se seznamují s tím, jaké to je, když víte. Deset let se učí pouze být. Deset let se učí a poznávají, jak tento stav jsem dokáže náš rozum napodobit. Učí se to skrze práci se svými minulými já. S těmi, kteří jsou stále zde a nemohou odejít do světla. Na tom se učí, co vše dokáže lidský rozum a ego vymyslet. Čemu dokáže věřit. Jakou sílu to má. To, čemu věřili jako lidé. Učí se a poznávají, jak se dokáže lidský rozum a ego vydávat za lásku, moudrost a hlas boha.

To, že máte nějaký dar, nějakou schopnost, že něco vidíte, nebo slyšíte, je sice pěkné, ale je potřeba také vědět a znát, kdy vám to ukazuje bezpodmínečná láska a kdy váš rozum a ego. Kdy a jakým způsobem který dar použít. Nebo je kombinovat navzájem. Ovšem, učím je také si z toho, jak něco řešili neudělat žádný postup. Minule to bylo stejné, tak na to půjdu stejně. Rozum si vytvoří postup. 

Takto energie nefungují. 

Vždy je potřeba dát pouze na svou intuici. Něčím začít a nelpět na žádném rozumovém postupu. Pouze to sledovat a reagovat na to, co se děje, kdy víte, aniž byste nad tím přemýšleli. Hledali to rozumem. Což je velice těžké, když nejste bezpodmínečnou láskou, která vás vede bez rozumového uvažování. 

Učí se poznat a rozlišit od sebe jednotlivé energie skrze své vlastní nástroje a schopnosti. Jakou energii má bezpodmínečná láska a jakou energii má vše ostatní. Jakým způsobem mluví Bůh, bezpodmínečná láska. Tato energie se nedá totiž popsat. Vy sami jste v té chvíli tou energií na víte, že jí jste. Jste schopni pojmout, vidět a rozumět všemu bez rozdílu. Během jediné vteřiny dokážete pojmout a zpracovat tisíce informací. A vůbec vám to nepřijde divné, ale naprosto normální a přirozené.

Občas se to mým klientům povede, že slyší bezpodmínečnou lásku. Že dokáží být v odosobněném stavu. Ale okamžitě jim do toho začne mluvit jejich rozum a vyhodnocovat to, co to asi je a proč to asi je. Proč k tomu dochází? Protože si začnou uvědomovat sami sebe jako člověka. Tomuto lze zabránit pouze tím, že jste láskou. Víte, že jste láskou. Ale má to jeden háček.

Být láskou, tedy pouze být a nepřemýšlet nad tím, co jsem, zda jí jsem je velice těžké. Je těžké naučit náš rozum pouze být. Pro náš rozum a ego je nepředstavitelné vzdát se těla. Myšlenky na tělo a že tělo je to, co jsem. Vzdát se rozumové kontroly nad tím, co se děje. Chtít vědět a rozumět tomu, co se děje. Pouze být a věřit tomu být. Že když pouze jsem, stále mám tělo a rozum. Nikam se to neztratí. Ve stavu jsem je tělo a rozum pouze nástrojem, skrze který se to jsem může projevit. Jsem dává podněty tělu a rozumu. Jsem nalézá správná slova pro to, co se děje. A rozum je pouze přetlumočí. 

Je to přepínání z jsem do rozumu- já jsem a z rozumu-já jsem do jsem. Obojí se děje zároveň a najednou. Je to naprosto přirozené a vy nad tím vůbec neuvažujete, zda pouze jsem, nebo jsem člověk a jsem v rozumu. Když pouze jsem, jsem v té chvíli obojí bez rozdílu. 

Jak jsem napsala, nelze na to být, jsem bezpodmínečnou láskou jít skrze rozum a rozumové nástroje. Buď tím jsem a vím, že tím jsem, vím, čím jsem, nebo nevím, mám pochyby. Vše je to o učení a poznávání, jak vypadá a jak se projevuje to, když to jsem vytváří náš rozum. Není možné si to, že jsem žádným způsobem ověřit a mít jakýkoliv rozumový či tělesný důkaz, že pouze jsem. 

Ve stavu, kdy pouze jsem a je mi naprosto jedno, co jsem. Nepotřebuji pro to jsem žádná rozumová slova. To jsem, kterým v té chvíli jsem ví, že je. Jsem tím samotným vím, že jsem. Jsem a jako to jsem mám teď a tady tělo, které není to samé, jako jsem. Tělo a rozum je pro jsem-bezpodmínečnou lásku pouze hmotná matrice, ve které se to jsem pohybuje a skrze tuto matrici, tělo a rozum, myšlenku se může projevit, jednat a konat.

Je to přirozený stav, který ale náš rozum nezná. Bojí se, že když se vzdá své kontroly nad tím, čím jsme, čím si myslí, že jsme, přestane existovat. To je to já jsem. Já a vše, co je s tím já spojeno. Jsem nemá žádné já. Pouze je a ví, že je bez jakékoliv rozumové či tělesné myšlenky.

Toto se čí mí klienti. Toto učím mé klienty. Pouze být. Není to lehké a chce to čas. Čas na jejich vlastního poznávání rozdílu mezi jsem a mezi tím, kdy si to pouze myslím, že jsem. S každou takovouto zkušeností, kdy to není skutečné, ale vytvořené pouze jejich rozumem se více tomuto jsem přibližují. Protože od toho umět pouze a jenom být, být bezpodmínečnou láskou, jsem se odvíjí naprosto vše.

Není možné být neustále a nepřetržitě v jsem. To není možné. My se můžeme pouze do tohoto stavu přepnout, když je to potřeba. Že se jako to jsem podíváme na to, co se doopravdy děje. Co nám v té chvíli ubližuje. Na pravdu, kterou vidíme a jsme schopni chápat pouze jako to jsem.  Jaká naše myšlenka, jaká naše emoce, vlastnost, přesvědčení, víra, strach, jaká naše vzpomínka, jaká energie ... Odkud k nám přichází. Je naše, či není. Je z minulosti? Týká se současnosti? Vznikla v tomto životě? To jsem nás vede a ne náš lidský rozum. Jsem nám také ukazuje cestu a nástroje, jakým způsobem postupovat a jakým způsobem to řešit. Nikdy to není stejné. Nikdy.

I já sama jsem se učila pouze být. Tak dlouho, až jsem věděla, že jsem, mohu pouze a jenom být, kdykoliv na to pomyslím a nepotřebovala jsem pro to žádný rozumový důkaz. Nepotřebovala jsem se na něco, na někoho napojovat. Na žádné mistry, anděly, archanděly, Šambalu, Krista, kristovu energii ......, abych věděla. Aby mi radili a říkali, co mám dělat. Jak tomu mám rozumět. 

Pokud jste, tak víte a nepotřebujete radit. Když pouze jste, jste bezpodmínečnou láskou, která ví. Ví pouze to, co má vědět a co je potřeba vědět v rámci její malé části. To, co se týká pouze jí. Pokud neví, nemá k tomu přístup, propojí se Bohem, celkem a ten jí ukáže pouze to, co je potřeba. A ne to, co chcete vědět rozumem. To znamená, že v té chvíli malá částečka Boha, jsem mluví s celkem, s láskou, s Bohem. V té chvíli jsme jedno a totéž.

Vše, tato má cesta a toto mé učení a poznávání začalo tím, že jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se mít se ráda. Mám se ráda. Uvědomění si sebe sama, které obsahovalo naprosto vše, čím jsem byla a čím jsem teď, aniž bych o tom přemýšlela a chtěla tomu rozumět a vědět, beze slov a vět. V té chvíli jsem pro to nepotřebovala žádná slova a žádné rozumové důvody, proč se mít ráda. Mít se rád nemá slova. Nebylo to rozumové. Prostě to ze mě v té chvíli vytrysklo jako čistý pramen s obrovskou silou. Já sama jsem sobě dala bezpodmínečnou lásku. Díky tomuto, že mě nevedl rozum, proč se mít ráda jsem mohla poznat a zažít, co to ve skutečnosti je.  Já sama jsem sobě v té chvíli dala bezpodmínečnou lásku, aniž bych o tom rozumově věděla. Že toto je bezpodmínečná láska. Toto jsem. Že jí jsem a vím, že jí jsem. Jen na to zapomínám díky tělu, rozumu a tomu rozumovému já jsem. Ale to je v naprostém pořádku. Tak to má být. Je na mém rozhodnutí, čím budu, čím chci ve které chvíli být. Člověkem, lidskou bytostí, matkou, dcerou, přítelkyní, .... nebo pouze láskou, která je všemi těmi ženami bez rozdílu a na vše se pouze dívá. Buď očima kousíčku lásky, kterou jsem, nebo očima celku, očima Boha.