Lidé se mylně domnívají, že když pochopí, čím a jak si
ubližují, tak se změní. Když jim někdo vysvětlí, čím si ubližují, tak se změní.
Přeci, když vím, tak to nebudu dělat.
Opravdu? Nebo si to jen myslí, že toto stačí k tomu,
aby se změnili?
Uvedu zde dva příklady.
Jeden je narkoman. A já mu vysvětlím, proč je narkomanem.
Proč se z něho stal narkoman. Útěk před realitou, před bolestí, nesmíření
se s osudem, nepřijetí zla, nepochopení, strach, ztráta a vzdání se vůle,
sebemrskačství, sebepoškozování, odsuzování, nemá se rád, nízká sebehodnota,
vztahovačnost, …..
Myslíte si, že když mu toto povím, čím vším si ubližuje,
tedy že když ví, tak jím přestane být? Přestane brát drogy? Ale jak? Kde, odkud
sebere to, co nemá a čeho se vzdal. O co
tím přišel? Kde to nalezne? V rozumu?
Jeden je žárlivý. A já mu vysvětlím, proč je žárlivý. Co vše
se v něm odehrává, jaké strachy, jaké myšlenky a emoce, co asi bylo, co asi bude,
že si nevěří, nevěří sám sobě, nevěří druhým, podezírá je, bojí se samoty, lpí
na tom druhém, chce ho vlastnit, uvěznit, ovládat, má nízkou sebehodnotu, …….. a on se na základě tohoto, že ví, změní? Že
toto vše, co se v něm děje a probíhá jen tak mávnutím proutku zmizí?
Protože ví? Že mu to jeho rozum odstraní? Přestane to dělat? Přestane tak
uvažovat? Přestane tam mít ty myšlenky a pochyby? A jak to udělá? Zakáže si to?
Bude dělat, že to není, neexistuuje? Kde najde to, co mu chybí? Kde najde to, čeho
není schopen? V rozumu?
Jedna věc je vědět a druhá, to, co vím, uskutečnit, zhmotnit.
Změnit to. Stále slyšíme, já se změním. Já se chci změnit. Ale chtění nestačí.
Kde tedy nalézt to, co mi v tom pomůže? Kde? V rozumu?
Ale kde má ten dotyčný tu sebeúctu, sebelásku, sebehodnotu a
vůli vzít, když ani neví, co ta slova znamenají a co obnáší? Na čem jsou
postavena? Jakým způsobem se projevují a skrze co? Myslíte si, že toto najde v rozumu
a že rozum mu tyto vlastnosti vyprodukuje a dá?
Myslíte si, že lidský rozum dokáže milovat? Dokáže vytvořit
lásku? Nebo je to jen jeho představa o lásce, co to je a jak vypadá, jak je
cítit, a to skrze hezké pocity v těle.
To, co člověk hledá, co si myslí, že mu chybí, nebo čeho se
vzdal, je záležitost rozumu. Jak o sobě
člověk smýšlí. Jak sám sebe vidí. A to, jak o sobě smýšlí pramení z událostí,
které se mu staly. Na základě těchto událostí si staví svou představu a hodnotu
sám o sobě, které pak věří. Tyto události pak mají na něj vliv a nelze je
obejít, překročit, vymazat. Stále nás bolí a vracejí nás nazpět. Buď se
obviňujeme, nebo naopak trestáme. A díky tomuto nejsme schopni se z toho vymanit.
Náš rozum nám nedovolí zapomenout. Stále nám připomíná to, co se stalo a jak nám
v tu chvíli bylo. Automaticky nám tam naskočí křivda, nespravedlnost a
touha po spravedlnosti. Strach, že se to bude opakovat. Jak toto chcete zastavit?
Jedna věc je, tomu rozumět a druhá, zastavit to. Jak chcete zastavit vzpomínku?
Rozumem? Kdo vám tam tu vzpomínku dává? Váš rozum, nikdo jiný. Jak a čím
přesvědčíte svůj rozum, aby to přestal dělat? Čím? Rozumem? Svým rozumem
přesvědčíte svůj rozum?
A to nezmiňuji lidské ego, které se považuje za neomylné. A
co ego udělá, když se zmýlí? Když to nedopadne tak, jak si to představovalo?
Začne vás obviňovat a trestat za to, že jste se špatně rozhodli, a to skrze
negativní emoce a pocity. Skrze ztrátu sebedůvěry, sebehodnoty a sebelásky. O
úctě a pokoře ani nemluvě.
A vy si naivně myslíte, že když tomu budete rozumět, váš
rozum a ego to přestane dělat? Že ho tím rozumím umlčíte? Kdo tomu rozumí? Kdo
si myslí, že tomu rozumí? Opět a jenom váš rozum a ego. Tak když tomu rozumí,
proč je to tak těžké, změnit se?
Protože změna není možná bez lásky k sobě. A lásku k sobě
nenajdete v rozumu, ale uvnitř sebe. Že se přijímáte takoví, jací jste. Přijímat
neznamená omlouvat, vymlouvat se. Přijímáte všechna svá rozhodnutí. Jak dobrá,
tak i ta špatná. Přijímat znamená nesoudit a neobviňovat se za to, stejně i
druhé. Přijímat znamená přijmout i tu negativní odezvu, která následuje, když
se špatně rozhodnu. Přijímat znamená, že přijímám i to, že se mi to spravedlivě
vrátí zpět. Když to přijímám a nehodnotím, nebojím se toto, nebojím se chyby,
vlastně s nikým nebojuji. Nemá potřebu bojovat. Už dopředu nemám strach z toho,
co bude, jak to dopadne, zda udělám chybu či ne. Na základě absence tohoto
hodnocení, představ a strachů není důvod k pochybám a chybám. Jenže, jak
se říká: "Kde toto vzít a nekrást."
Víte, pravdu o vás vám umí říci každý. Ale co s ní máte
udělat, jak to máte udělat, jak to máte změnit, přeměnit ji na lásku, abyste si
už neubližovali, to už neumí. A váš rozum už vůbec ne. Toto umí pouze láska,
která je uvnitř nás a které říkáme duše, bezpodmínečná láska, Bůh. Tato láska
postrádá veškeré rozumové důvody, proč se mít rád a proč ne. Ona pouze je a ví.
Nehodnotí a nesoudí. Toto dělá pouze lidský rozum. Ví, že pouze ona, tato láska, která nesoudí a nehodnotí, ale naopak přijímá a odpouští, je jediná síla v nás, která nám dokáže pomoci a změnit nás. Dokáže umlčet náš rozum. Protože ten v nás, kdo nás nemá rád, kdo sám sebe nemá rád, hodnotí, posuzuje, trestá a odsuzuje, nedokáže zapomenout a odpustit, jak sobě, tak druhým, je náš vlastní rozum. A vy na něj spoléháte, že když tomu rozumí, tak se změníte? Naopak. Bude vás skrze to vím, za to, co jste doposud udělali o to víc trestat a vyčítat vám, že jste zklamali, že jste selhali ......