en-Vnitřní hlas

Máme zde další slovo, hojně používané v ezoterice různými kouči a duchovními učiteli, a tím je slovo vnitřní hlas. Stále nás někdo nabádá, ať se řídíme vnitřním hlasem, hlasem svého srdce.

Co to tedy ve skutečnosti je ten vnitřní hlas? Nejde o to, jak to vysvětlují druzí, co si myslí, že to je, ale o to, co je to ve skutečnosti. Myslet totiž neznamená vědět.

Vnitřní hlas je utvořen ze všech vjemů, pojmů, energií, vzpomínek, emocí a rozumových myšlenek, co k nám přichází z venku. Je to změť informací a myšlenek o hmotě, o probíhajícím ději, o rozhodování se na základě emocí a strachů, obav, tužeb, lpění, z duchovních energií a minulosti, vzpomínek. Vnitřní hlas je tedy toto vše dohromady.

Je tedy špatně chápán a interpretován jako něco, co nám vždy dobře poradí, upozorní nás dopředu, uchrání nás před špatným rozhodnutím a řekne nám pravdu.

Ne, neřekne.

Protože vnitřní hlas jsou ve skutečnosti emoce, kterými se v tu chvíli řídíme. Tyto emoce nám tam dává náš rozum na základě toho, jak se v tu chvíli cítíme, jak on to vyhodnotil. Jsme jimi ovlivněni a skrze ně nám pak náš rozum opět odpovídá novou myšlenkou, tělesným pocitem a další emocí. Musíš, nesmíš ….

Vnitřní hlas, hlas rozumu se tedy opírá o to, jak se v té chvíli cítíme. Zda jsem v pohodě, v klidu, zamilovaní, zklamaní, máme z něčeho strach, nebo si naopak myslíme, jak jsme nad věcí, máme vše pod kontrolou, nic se nám nemůže stát, nebo je nám něco nepříjemné, nevíme si rady, bojíme se, co bude, bojíme se udělat rozhodnutí, bojíme se udělat chybu.

Toto vše je provázeno myšlenkovým dotazem, co mám udělat, jak se mám rozhodnout, aby to bylo správně, jak se cítím a následnou odpovědí od rozumu, jeho vyhodnocením, jak on si myslí, že to je. A to právě na základě vnitřních emocí - pocitů.

Je naivní si myslet, že se budete ptát vnitřního hlasu a vždy dostanete pouze a jenom pravdivou odpověď na to, co máte udělat, jak se máte rozhodnout. Že vám skrze vnitřní hlas odpoví pouze duše, láska, Bůh. Není to možné, protože tam máte emoce. Ptáte se na základě emocí. Tedy tu odpověď hledá váš rozum, protože v tu chvíli neví a také vám váš rozum odpovídá na základě svého vlastního vyhodnocení, jak on si myslí, že to je. Co je podle něj správné a co není.

Vnitřní hlas je tedy změť naprosto všeho, co k vám přichází a z čeho si pak rozum vybírá, co vám odpoví.

Máme v sobě 3 hlasy, které se projevují skrze naše myšlenky.

První hlas v nás je hlas duše.

Ten se může projevit skrze intuici, kdy něco uděláte automaticky, bez přemýšlení, i když to nedává rozumu smysl, proč a vůbec nad tím nepřemýšlíte, proč. Nebo vám může odpovědět na váš dotaz skrze pocit převedený na slovo, skrze myšlenku či obraz. Ovšem tyto pocity jsou naprosto jiné než ty, které známe. Mají úplně jinou energii. Postrádají strach a jsou jako vzdálená ozvěna, echo. Jako by ten pocit byl mimo vás, mimo vaše tělo a vy mu rozumíte, aniž byste nad ním přemýšleli. Bohužel, jinak to vysvětlit není možné.

Ovšem pozor! Pokud se zeptáte, co máte udělat, jak se máte rozhodnout, odpovědi se nedočkáte. Ona vám může pouze naznačit, nebo dát vodítko skrze různé situace. Upozornění, že je něco špatně, že je něco v nepořádku skrze různá znamení, symboly, slova, různé úkazy a nevysvětlitelné náhody a nehody. Pokud by vám říkala, co máte či nemáte udělat, byly byste jako nějaké loutky na provázku bez vlastní vůle a odpovědnosti za to, co děláte. Ať za mě rozhodne duše.

Druhý hlas v nás je hlas bezpodmínečné lásky – Boha.

I on k nám promlouvá naprosto stejným způsobem, jako duše. I on za vás nemůže jednoznačně rozhodnout. On za vás nenese žádnou odpovědnost. Ponechává vám svobodnou vůli v tom, komu v sobě budete naslouchat. I on vám může prostřednictvím hlasu, myšlenky ve vaší hlavě odpovídat na vaše otázky. Ovšem ne na to, co máte udělat. Je potřeba se naučit volit správná slova a umět se zeptat jinak, jiným způsobem. Třeba NE, co dělám špatně, ale čím si ubližuji.

Tyto dva hlasy v nás jsou nenásilné, tiché, bez emocí, a k ničemu nás nenutí. Nic po nás nechtějí a nežádají. Žádné splnění nějakého příkazu či zákazu. Nenavozují v nás pocit viny, či selhání, nesoudí nás a nevyčítají nám, že jsme jenom lidé, co dělají chyby a že nevíme.

Pokud se na něco ptáme bez emocí, bez strachu z toho, co uslyšíme, zda se nám bude odpověď líbit či ne, tedy jsme dopředu smíření s tím, co uslyšíme, pak jsme schopni zavnímat skrze pocit převedený do slova a myšlenu, uslyšet hlas duše, či Boha.

Pokud máme v sobě strach a nejistotu, nastupuje třetí hlas.

Třetí hlas v nás je hlas rozumu a našeho ega.

Tento hlas v nás, v naší hlavě je silný a neodbytný. Nutí nás splnit, naplnit, udělat, vyřešit, musíš, nesmíš. Náš vlastní rozum nás trestá a obviňuje ze svého vlastního selhání, ze své vlastní nevědomosti a špatných rozhodnutí. Klade si nároky a podmínky. Je postaven na našich emocích a strachu, které on sám vytváří na základě strachu, že vlastně nic neví a nemá jak vědět, protože k tomu, k odpovědím a pravdě, co se ve skutečnosti děje a proč nemá jako rozumová energie přístup. Jen si myslí, co se děje.

A tak rozum jako energie, jako myšlenka se vydává do prostoru a hledá řešení ve všem, co mu přijde do cesty, na co narazí tedy formou, já chci, musím, a to za každou cenu. Z toho všeho si pak vytváří svůj vlastní mechanismus, přesvědčení, kterému věří a který považuje za moudrost. Tento hlas rozumu jede pouze na naučeném, co kde viděl, co kde slyšel, co kde četl a na cizích myšlenkách a představách jak živých, tak mrtvých, s kterými se buď ztotožní, nebo je odmítne.

Ovšem, to není vše. Zároveň s tím k nám přichází pocity a emoce od našich minulých já, s kterými si náš rozum neví rady. Začne zmatkovat a hledat v prostoru, co by to tak mohlo být a co s tím. Ovšem, nemá žádnou jistotu, že je to pravda. Nemá se o co opřít, jen pouze o své vlastní vykonstruované domněnky, a tak se zase bojí a nevěří si = emoce spojené se strachem a povelem k nedělej to. Nebo naopak, je přesvědčený o své pravdě = emoce spojené s uspokojením, bezpečím a povelem k udělej to.

Takže, vnitřní hlas či hlas našeho srdce jsou naše myšlenky, emoce a pocity bez určení, odkud pochází a zda jsou pravdivé, či lživé. Není možné se na něj 100 procentně spolehnout, že to, co nám ukazuje a říká, je skutečná pravda, nebo správné rozhodnutí.

Opět jsem vám vzala a rozbila jistotu, že vždy, tímto způsobem budete vědět.

Ovšem, pravidlo vesmíru zní, že jistota není a není možné se tímto způsobem jistit před chybou. To bychom to měli moc jednoduché. On ten náš rozum je totiž pěkný šikula, co se umí vydávat za duši a Boha. Pokud je ve vás jakákoliv emoce, pochyby, lpění na odpovědi či strach, je to rozum, koho se ptáte a kdo vám odpovídá.

Jak to vím?

Je pravdou, že jsem se doposud neptala svého vnitřního hlasu, protože mě to vůbec nenapadlo. Vždy jsem komunikovala buď s duší, nebo s Bohem a pochopitelně mi také někdy odpovídal i můj rozum. Přeci jenom jsem stále člověk, co má emoce a ego. Kdybych neměla ego a emoce, už bych nebyla člověk.

Shodou okolností, protože se blíží úplněk, jsem včera řešila s klientkou jeden minulý život, kde byl hlavním tématem a problémem právě vnitřní hlas. Byl zaměněn za hlas od duše a Boha. Díky tomu ona dotyčná dělala mnoho chyb, špatných rozhodnutí a na základě nich u ní narůstal strach a nevíra. Postupně se bála cokoliv udělat. Když se na vše podívala jako láska, pravda, pochopila, že naslouchala svému rozumu a ne Bohu. Na základě tohoto minulého života jsem i já sama pochopila význam slova vnitřní hlas, co to doopravdy je. A tak to předávám dál.

Vnitřní hlas je pouze líbivé, ezoterické slovo pro náš rozum, které zní velice duchovně, nadsmyslově. Ale bohužel neznamená to, jaký význam mu dal náš lidský rozum.

Zda tomu uvěříte, budete se tím zabývat, budete nad tím přemýšlet, je už pouze na vás.

Jak jsem již mnohokrát napsala, řešením minulosti, svých minulých životů se mnoho dozvíte, naučíte a získáte moudrost, kterou v žádných knihách a duchovních naukách nenajdete. Jen takto rostete. Skrze sebe a všechna svá já, kterými jste byli. Která poznáte a pochopíte, proč byl jejich život takový, jaký byl. Čím si ublížili a co je zde stále drží. Ne tím, že si o tom přečtete a pak se to snažíte pochopit a napodobit. Bez vlastního prožitku, když to neprožijete, není moudrosti.