Indigové děti.

Další, velice rozšířené téma, o kterém píší různí ezoterici.

Je zajímavé, jak si tyto znalosti a vědomosti o indigových dětech všichni předávají mezi sebou navzájem. Stále a dokola to samé, ty samé věty.

Kde a kdy to vlastně vzniklo? Kdo to vymyslel? A je to vůbec pravda?

Dočetla jsem se, že tyto děti jsou již od mala velice moudré. Přicházejí na tento svět už moudré.

Zní to hodně ezotericky, že?

Ovšem, dítě, když ne narodí, tak vůbec nic neví, nezná a neumí. Pouze je. A neuvědomuje si, že je. Toto uvědomění si sebe sama přichází až později, skrze rozum a rozumové já. Dítě se tedy učí slova, věty, názvy pro věci, názvy pro pocity, orientaci v prostoru, chůzi. Učí se používat mozek a s jeho pomocí vyhodnocovat. Přebírá od rodičů určité názory, gesta, mluvu, postupy a vzorce chování v určitých situacích. Na základě jména a názvů pro něj vzniká jeho identita, tedy uvědomování si sebe sama, že jsem, existuji jako Já - kdo jsem a čím jsem. Začne si uvědomovat sebe sama skrze tělo, smysly a rozum.

Děti jsou na samém začátku napojeny pouze na svou duši. Vše, co k nim přichází z okolního světa je pro ně v naprostém pořádku. Nemají a neznají pojem dobro, zlo. Buď je jim dobře, cítí se dobře, v bezpečí, nebo ne. A na toto pak reagují. Díky tomuto napojení vidí a cítí věci jinak než rozumem. Vnímají to vše jako duše, láska, aniž by nad tím přemýšleli.

A pak jim my rodiče začneme říkat, co je co, co smí, co nesmí, co je nebezpečné, co není. Začneme jim tento jejich svět zahlcovat lidskými pravidly. Bezpodmínečnou lásku v nich vytlačíme, odpojíme je od ní a nahradíme rozumem a jeho/naším způsobem, jak má věci vidět, vnímat a cítit. Jak jim má rozumět.

Takže, my se nerodíme moudří. My se té moudrosti učíme. Učíme se rozlišovat, co je důležité znát, vědět a umět skrze rozum, abychom mohli v tomto prostoru existovat a co není.

Učíme se pojmenovat věci. Znát slova a umět je sestavit do věty, abychom dokázali druhému něco sdělit. Učíme se psát, učíme se počítat, učíme se o čase, pojmy pro vzdálenost, čím můžeme projít a čím ne, jak poskládat a sestavit věci, pracovat s nástroji a hmotou. Učíme se různý návykům, abychom nesmrděli, byli čistí a s prominutím si nekadili do kalhot. Co lze a co není možné. Učíme se vycházet s druhými. Učíme se trpělivosti, odhodlání a soběstačnosti. Učíme se překonávat své obavy a strachy. Toto vše je spojeno s hmotou a naším rozumem. Bez tohoto bychom byli naprosto ztraceni.

Také se učíme, že toto vše je důležité pouze pro tělo a jeho existenci, aby mohlo žít a existovat ve hmotě. Učíme se nelpět na tom a nepovažovat to za to nejdůležitější. Že pouze toto vše naučené a rozumové z nás dělá člověka.

Učíme se dívat se na svět, lidi a věci i jinak, jiným způsobem. Způsobem, jakým jsme ho na samém začátku viděli a vnímali bez toho rozumového, když jsme o něm nic nevěděli a neznali. Viděli, vnímali a cítili jsme ho takový, jaký ve skutečnosti je. V barvách, seskupených do různých obrazců a tvarů. Ve vlnách, které přicházeli a odcházeli. Toto vše k nám, s námi mluvilo bez lidské řeči.

Co jsou tedy zač tyto indigové děti?

Jsou naprosto stejnými, jako my. Až na to, že si ponechali, zůstala jim vzpomínka na to, jaké to je pouze být. Oproti nám jsou více napojeni nahoru a méně na hmotu, zemi. A toto se v nich pere. Pere se v nich hmotná existence, rozum a fungování ve hmotě skrze lidská pravidla s existencí, kde žádná lidská pravidla nejsou, neexistují. Ve světě, kde je vše jednoduché a jasné. Skutečná pravda o tom, jak to je, která je neslučitelná s lidskou, rozumovou pravdou a lidským, rozumovým řádem. Jak on si myslí, že to je. Jak on si myslí, že to má být. Rozumová pravidla a naučené.

Tyto děti se hledají. Hledají způsob, jak žít v tomto světě a zůstat těmi, kterými jsou. Neumí lhát a předstírat. Říkají to, co vidí. Říkají to, co cítí. Považují to za správné. Nechtějí nám usnadnit život tím, že se nám přizpůsobí a budou nám ve všem vyhovovat a vycházet vstříc. Jednají pouze sami za sebe, aby se oni sami cítili dobře, nešli sami proti sobě, proti své pravdě, neublížili sobě. Nechtějí nám ublížit. Nechtějí nás zranit. Proto je pro ně tak moc těžké nalézt rovnováhu mezi lidským a duchovním. Mezi tímto světem a světem, kde není a neexistuje Já. Tyto děti nechápou, proč jsme takoví. Proč děláme to, co děláme. Proč lžeme a předstíráme. Proč si ubližujeme. Díky těmto dvěma světům, které vnímají, jsou rozpolcené. Nedokáží se plně uzemnit a přijmou se i jako člověk, lidská, rozumová bytost.

Bohužel, občas to z nich dělá hodně sobecké bytosti, které se neohlíží na to, co to udělá s druhými. Nejsou schopny poznat a pochopit, že i tato jejich hmotná existence a rozum je důležité. Jsou vzpurné a bojují s tímto světem, s jeho řádem. Nepřijímají ho. Řád, který existuje, vyvíjel se, aby mohlo lidstvo existovat. Řád, která nemá nic společného s pouhou existencí duše.

Takže?

Tyto děti sem nepřišli pro to, aby nás učili. Přišli sem pro to, aby se ony sami učili od nás, co znamená být člověkem.

Jsou to duše, které kdysi, jako jiní lidé dávali důraz, důležitost a přednost duši, duchovnu a duchovnímu životu/duchovní podstatě před lidskou existencí/lidskou podstatou, lidským životem se vším všudy. Byla pro ně důležitější duše a vše, co si mysleli, že je, čím je a co po nich chce. A tomu zasvětili celý svůj život a odtrhli se od běžného života, být také obyčejným člověkem, co trpí, má trápení a dělá chyby. Člověkem, který dělá kompromisy. Občas ustoupí od své pravdy, aby nastolil mír. Zalže, aby tomu druhému dodal odvahu, nebo mu ulevil od bolesti. Neutíká od života, před životem do tohoto duchovního světa, kde pouze tam může být tím, čím je a tím chce být i zde, ve hmotě. Protože to není možné. Nemůže zde ve hmotě být pouze duší, bez těla, rozumu a emocí, necítit.

Jak vidíte, tyto děti to oproti nám nemají vůbec jednoduché. Naopak. Tento svět a lidské bytí je pro ně obrovskou tíhou. Nedokáží se smířit a přijmout svou lidskou podstatu. To neznamená, že je budeme litovat, omlouvat, ustupovat jim. Nebo si je budeme stavět na piedestal, že jsou víc než my. Že jsou moudřejší než my. My jsme zde pro ně pro to, abychom jim ukazovali a vysvětlovali, jak funguje skutečný život a ne takový, jak ho znají pouze skrze duši, jako duše.