Jak hovoří Bůh?

Na to se velice těžce odpovídá. On nemluví jako člověk a nemá hlas jako člověk.

Jeho hlas je naprosto jiný, než jaký známe a s jakým jsme se kdy setkali. Nemá stejný hlas, jaký slyšíme ve své hlavě, když myslíme a přemýšlíme. Jeho hlas je odlišný od hlasu našeho rozumu. Je všude a zároveň nikde. Nedá se určit, odkud přichází. Nejsou v něm žádné emoce a žádné pochyby v podobě možná, snad, asi.

Je jasný, zvučný, přímý, naléhavý, laskavý i přísný, bez emocí, bez jakéhokoliv záměru ublížit a svým způsobem razantní, kdy před jeho hlasem nemáme kam utéct, uniknout, kam se schovat. Jeho energie míří přesně tam, kam má, kam je potřeba, přímo k jádru problému. Jeho hlas má sílu proniknout naším rozumem a odzbrojit ho. Odkrýt jeho skutečné motivy. Náš rozum v té chvíli neví, co se s ním děje. Chce oponovat, chce se vymlouvat, vysvětlovat, ale nemá v té chvíli žádné argumenty. Je napojen na bezpodmínečnou lásku, díky které ví, že to, co slyší a cítí skrze tělo je pravda.

Jde o to, na co se ho ptáme a proč se na to ptáme. O co prosíme a proč o to prosíme. Což většinou sami nevíme. Nevíme, co za naší prosbou či žádostí skutečně je. Co k ní vedlo. Náš skutečný motiv. Proto nám většinou odpoví otázkou, která tne do živého. Skrze ni nám odhalí a nechá vyplout na povrch pravdu, naše skutečné, skryté motivy, které před ním není možné skrýt. Motivy, o kterých nemáme ponětí, že je tam máme. Které nám náš rozum dokáže zakrýt a schovat za rozumovou clonu, utvořenou ze vzletných slov.

Jediné, co mohu z vlastní zkušenosti s ním říci je, že nám nemaže med kolem pusy. Nepochlebuje nám a neříká nám, jak jsme dobří. Neříká nám, co máme dělat a jak se máme rozhodnout. Hovoří s námi tak, abychom si uvědomili pravdu a skutečný motiv, proč jsme na tom tak, jak na tom jsme. Uvědomili si, kde a v čem jsme udělali chybu. Jaká emoce a touha v nás v té chvíli převládala.

Bůh nic nevysvětluje. Ale naopak, ukazuje nám různé situace a příklady ze skutečného života. Na základě našich vlastních prožitých situací a zkušeností s nimi.

Nečekejte od něj ujištění, že to, co děláte, je správné. Nečekejte, že vám bude suplovat berličku a jistotu. To vám nikdy nedá. Když se ho přímo zeptáte, dostanete přímou odpověď. Jenže je důležité vědět, proč se na to ptám. Jedna konkrétní otázka a jedna konkrétní odpověď. Pokud je v jedné otázce schováno více otázek, nelze na ni odpovědět. Pokud nemáte jasno v tom, na co se ptáte, nebo jak máte správně položit otázku, nečekejte odpověď.

Pokud se ptáte, zda máte změnit zaměstnání, zeptá se vás, proč ho chcete změnit. Zda si myslíte, že to jinde bude lepší. A proč by to tedy mělo být lepší. V čem? Pokud si přejete jiné zaměstnání, je to opět něco, co vám splnit nemůže, protože on neví, co tím jiným zaměstnáním myslíte. Jak má vypadat a proč. Bůh, tedy tato energie si totiž potrpí na správná slovíčka a správnou formulaci.

Tato komunikace na samém začátku, kdy se učíme s Bohem komunikovat probíhá formou otázky, na kterou lze odpovědět buď ano, nebo ne. Jsem na správné cestě? Chápu to správně? Je to vše, co mám vědět? Je to pravda? Nečekejte, že vám bude vysvětlovat, proč to je, či není pravda.

Lidé se bojí Boha, protože si myslí, že je potrestá za to, jací jsou a co dělají. Že je chce takové a makové. Že mají něco splnit a naplnit. Nějaká jeho přání a očekávání. Že mu mají sloužit, aby si zasloužili jeho lásku.

Bůh není člověk. Nesoudí nás, nehodnotí a netrestá. Od toho jsou naprosto jiné energie. On nám vždy s láskou a pochopením ukáže, v čem jsme chybovali a proč. Ukáže nám, řekne nám skutečnou pravdu bez příkras a výmyslů, vymlouvá ní se rozumu. Rozum tuto pravdu pak řijímá, protože v té chvíli ví.

Pokud se nám něco povede, řekne, dobrá práce. Žádné ovace, uznání, pochvalu a odměnu za to nečekejte. Že vám bude vykládat, jak jste pro něj důležití. Že vy jediní jste hodni jeho lásky.

Pokud uděláme něco špatně, poskytne nám zpětnou vazbu a takové pochopení, kterého jsme schopni. Dle úrovně, na jaké se nacházíme. Většinou je to ve formě přísného pokárání, kdy se sami před sebou stydíte a po kterém následuje vlna lásky. V tomto pokárání a strohé, přímočaré, drsné přísnosti, kterou v té chvíli cítíme a vnímáme, není úmysl nás ponížit a zadupat, ale naopak, pomoci nám se zvednout a odpoutat se od lží rozumu.  Přestat věřit lžím našeho rozumu. Řekne vám, pouč se z toho, odpusť si to a nech to být. Vše je v pořádku. Je to tvá zkušenost, nic víc. Nedávej tomu důležitost a nevracej se k tomu. A věřte, že na tuto zkušenost díky němu nikdy nezapomenete.

Bůh má také smysl pro humor. Dokonce umí i vtipkovat. Umí se radovat, ale jinak, než se radujeme my, lidé. Jeho radost se projevuje skrze lásku bez záměru a podmínek. Přijde, když má a zase odejde. Rád poslouchá rozhovory mezi dvěma lidmi, co se mají rádi a rád se dívá na ty, co projevují lásku bez jakéhokoliv zištného motivu.

Toto je začátek poznávání Boha. Co je, čím je. Až po té, kdy toto zjistíte a uvědomíte si, kde skutečně je, čím skutečně je, můžete s ním vést zajímavé rozhovory o všem možném. Kdy budete bez jakýchkoliv pochyb vědět, že vám odpovídá on sám. Nebudete se bát pravdy. Pravdy, která bolí. Ale když je přijata a pochopena, přemění se na lásku. Stejnou lásku, kterou je Bůh. Rozhovory pro váš vlastní růst a poznání. Ne pro druhé, abyste je předělali, nebo zachránili. Ne pro to, abyste ukazovali, co vše víte. Pak je to už pouze na vás, jak s tím, co víte naložíte. Jakým způsobem to využijete.  Správně, špatně?

Pokud dostáváte jakékoliv informace, kde je vám vše vysvětlováno, vysvětlováno vašemu rozumu, není to Bůh, ale někdo, kdo si na něj pouze hraje.