Jak si duše vybírá své rodiče.

Duše si sama vybírá ty, kterým duším a jejich lidským inkarnacím teď a tady se narodí, a to ve spolupráci s ostatními dušemi na základě minulosti. Na základě svých i jejich minulých inkarnací, životů a činů.

Duše se ovšem neučí, nemá proč se něco učit. Ona chce pouze zažít naprosto vše bez rozdílu, co znamená žít a uvědomovat si jako člověk že žiji, a to skrze lidské tělo, smysly, pocity, mysl/rozum a emoce. To je to, co ve skutečnosti znamená život, že žiju.

Do toho pak spadá to, co člověk skrze rozum udělal a nebylo láskou. Tedy neučí se duše, ale člověk a jeho lidský rozum. Toto, co nebylo láskou je pak vychýlení, kdy je potřeba všechny energie, které nebyly/nejsou láskou vrátit do rovnováhy.

A toto si duše plánuje, nebo spíše ví, co má jako lidská bytost zažít, aby se to mohlo uskutečnit. Ví a všechny duše ví také. Je to automatické a žádná duše nad tím nepřemýšlí. Ví, co má dělat a proč. Ví to jako láska, a ne jako lidský rozum.

Toto vím sdílí v této rovině všechny duše navzájem. V tomto vím jsou zahrnuty naprosto všechny energie, které je potřeba v rámci jednoho života zažít, prožít a poznat jako člověk.

Poznat jaké to je být milován a nemilován. Milovat a nemilovat. Vrahem a obětí. Mužem a ženou. Hrdinou a padouchem. Jaké to je mít moc nad druhými a opak, kdy jsem sluhou a nickou. Bohatý a chudý. Oblíbený, nebo vyvrhel. Opěvovaný, nebo zatracený, zapomenutý.

Abychom mohli poznat obě polarity, být obojím, vždy je potřeba si tuto roli vyměnit s někým jiným. S duší, která se rozhodne, že bude vrahem a poskytne mi tuto zkušenost. Jednou jsem já tím vrahem a po druhé je vrahem jiný a já obětí. Jednou mužem, co miluje jiného muže a po druhé tím, co takového muže nenávidí za to, jaký je a koho miluje. Je mu to odporné.

Pokud toto vše zažijeme, prožijeme a víme, že jsme byli obojím a víme, jak nám v obou těchto rolích bylo, jak jsme se cítili a chápeme to, rozumíme tomu, mění se tím naprosto náš pohled na druhé. Přestáváme je soudit a hodnotit. Přestáváme je poučovat a předělávat, protože víme, že jsme byli naprosto stejní. Jen v jiné době a v jiném těle. Chápeme, že je to zkušenost, kterou si vybrala duše, že ji chce zažít a prožít. Tato zkušenost se nás netýká a nemá s námi naprosto nic společného. Pak záleží pouze na tom, co uděláme a jak se rozhodneme, když jsme s takovou osobou konfrontováni. Chápeme, rozumíme, nesoudíme, nehodnotíme, ale také to, co dělá neomlouváme. Jde o to, zda mi to, co dělá v té chvíli něčím ubližuje. Mám svobodnou vůli a právo říci, že se mi to, co dělá vůči mě nelíbí. Ne to, čím je, ale to, jakým způsobem se ke mně chová. V tom je obrovský rozdíl.

Není to tedy o jedné duši, o jednom jedinci, ale o všech duších a lidech, kterými budou.

Všechny duše si navzájem vůči sobě plní to, co chtějí poznat, zažít a napravit, srovnat v rámci energií. Jakou zkušenost je potřeba zažít skrze člověka, kterým budou ve spolupráci s ostatními dušemi a jejich lidskou inkarnací. Není to plán teď a tady. Tento plán zasahuje do minulosti a pracuje s minulostí. Tedy vybrat si muže a ženu, kteří mi poskytnou tu správnou DNA pro mé tělo a vše, co mám skrze tělo poznat a zažít. Zdraví, nemoce, dispozice, způsob fungování rozumu, rozumové nástroje, schopnosti, vlastnosti ...

S tím vším souvisí to, co mám jako člověk zažít, poznat či napravit skrze druhé, otce, matku, sourozence a co oni zase mají zažít, tedy duše chce zažít, poznat či napravit skrze mne.

Protože rodiče, kterým se mám narodit si prošli před svým narozením tím samým procesem co já, opět ve spolupráci s ostatními dušemi. Naši rodiče, jejich rodiče … Stále více a více nazad, do minulosti, kdy v této chvíli, kdy se jedna duše má stát mým rodičem je zároveň spojena a propojena skrze minulost s mnoha, stovkami duší a s jejich lidskými životy, které jí pomohli utvořit plán a její současnou lidskou podobu se vším všudy. Inkarnaci, která bude vyhovovat tomuto plánu. Vše se navzájem podporuje a doplňuje, aby duše mohla prožít a zažít to, co chce a co je potřeba zažít v rámci rovnováhy a spravedlnosti jako člověk.

Je to něco, co náš lidský rozum nedokáže pojmout a dohlédnout, co vše má vliv na naši inkarnaci. Kam až to vše sahá. Jejich minulé inkarnace a moje minulé inkarnace. Jejich činy a moje činy. Vše je navzájem provázané, propletené a reaguje na sebe skrze tyto energie, které nevidíme a nechápeme je.

Je to automatické, kdy každá tato duše, která se stává součástí jedné rodiny ví, co má, chce, co je potřeba poznat a zažít, jak a skrze co. Tedy skrze všechny navzájem. Každý v té rodině se učí jeden od druhého a zároveň poskytuje učení těm druhým. Pouze to, co není a nebylo pochopeno skrze lásku, ale pouze skrze rozum.

Toto je pak celkový plán, který se netýká pouze a jenom nás samých, ale naprosto všech. Zahrnuje vše a všechny. Oni poskytují zkušenost mě, zkušenosti mezi sebou a já zase poskytuji zkušenost jim tak, jak je to potřeba a proč je to potřeba. Toto ví a zná pouze duše, která nepracuje pouze skrze teď a tady, ale skrze minulost.

Je naprosto jedno, co uděláme, jak se rozhodneme. Ať uděláme, co uděláme, vždy nás to vrátí zpět do bodu, nebo lépe řečeno na křižovatku, kde se můžeme rozhodnout, jak dál. Kterou cestou se vydáme. Cestou rozumu, nebo cestou lásky. Začneme pomalu a postupně na této cestě objevovat balvany a překážky, které jsme vytvořili v minulosti svým vlastním rozumem, svými vlastními činy, vláčíme je sebou a strkáme je před sebe tím, že je odmítáme. Přenášíme je tak do budoucnosti. Balvany a překážky, které je potřeba poznat a pochopit, proč jsme je vytvořili. Před čím jsme utíkali. Čeho jsme se báli. Čemu jsme nedokázali čelit. Čemu jsme se nedokázali postavit. Co jsme odmítali vidět, přijmou. A proč jsme to nedokázali. A toto vše je plán duše. Ukázat nám všechny ty balvany a překážky, aby byly pochopeny, přijaty a odpuštěny, propuštěny. Každý pouze sám za sebe, ne za ty druhé. Své balvany, a ne balvany těch druhých.

Osud, karma a plán duše je naprosto to samé.