Jakým způsobem pracuji.

Dnes vám povím něco málo o své práci. Jakým způsobem pracuji s lidmi, kteří mě požádají o pomoc.

Na samém začátku jsem nic nevěděla a nic neuměla. Sice jsem měla nějaké schopnosti, ale vůbec jsem se tím nezabývala. Neřešila to. Jako mladé holce mi to bylo jedno. Až v pozdějším věku mě mé životní útrapy donutily hledat odpovědi na to, proč. Zde jsem začala aktivně využívat svých schopností. Ovšem, nejdříve bylo potřeba je poznat a naučit se je správně používat. Prošla jsem si tím sama, bez cizí pomoci formou pokus, omyl sama na sobě. To mě také přivedlo k přemýšlení nad vším tím, co dnes označujeme slovem duchovnem, nebo esoterikou.

Jsem úplně obyčejný člověk, jako každý jiný. I já se ve svém životě potýkám s různými problémy i v tuto chvíli. Ovšem na rozdíl od ostatních znám sama sebe, tedy už vím, jak můj rozum a ego pracuje. Pokud nejsem já sama schopna poznat, že mi velí mé ego, mám zde od toho jiného člověka, který mi vždy řekne pravdu o tom, co se v tu chvíli se mnou děje.

Proč? Protože nikdo, i ten nejosvícenější člověk není schopen sám sebe nestranně posoudit. Vždy potřebujete mít někoho, kdo se na celý problém podívá jako nestranný pozorovatel, bez emocí a jakýchkoliv citových pout. Nehodnotí vás, nesoudí vás a nemá potřebu vás zachránit. Pouze vám řekne pravdu. Ne, aby vám ublížil, ale aby vám pomohl si uvědomit, kdo ve vás v tuto chvíli vytváří vaše myšlenky a proč. Je to velice nepříjemné, slyšet pravdu, to mi věřte.

Už vím a znám, jakým způsobem se v tu chvíli mé ego projeví. Začne se vztekat, vymlouvat, obhajovat a zároveň uvnitř hrudi cítím obrovský tlak skrze všechny ty emoce, které vytváří mé ego tím, že nesouhlasí. Nelíbí se mu to, co slyší. Pravda o něm samém. Vždyť ono ví vše nejlépe, a co si to ten někdo dovoluje mu říkat, že dělá něco špatně. Nejraději by tomu druhému v tu chvíli zakroutil krkem. Zadupal ho do země. Ovšem já už vím, jak s mým egem pracovat. Jak mu vzít vítr z plachet a umlčet ho. Pak nastane klid, po té uvědomění si pravdy, smíření a přijetí sebe sama i svého ega.

Stejným způsobem, jako je pomáháno mě, tak stejně zase já pomáhám druhým, mým klientům.

Nejsem tu od toho, abych je soudila, hodnotila, chlácholila a umetala jim jejich cestu. Nejsem tu od toho, abych za ně řešila a vyřešila jejich problémy. Nejsem tu od toho, abych je zachránila před jejich osudem. Před jejich bolestí. Před jejich vlastními zkušenostmi. Nejsem tu od toho, abych je dovedla k cíli. Nejsem odpovědná za jejich myšlenky, emoce a jejich štěstí. Nenesu odpovědnost za jejich karmu. Nemám odpovědnost za to, kam ten člověk dojde. Kdy, kde, v čem a jakým způsobem se změní jeho život. Tato odpovědnost leží pouze na něm samém. Na jeho vlastním rozhodnutí a důvodu, proč se tak rozhodl. Zda je ochoten čelit pravdě sám o sobě, pravdě o svých motivech, která je vždy bolestivá a kterou náš rozum a ego odmítá vidět a slyšet.

Jak říká jedno staré moudro: "Můžeš přivést koně k řece, ale párem volů ho nedonutíš se napít, pokud on sám se pro to nerozhodne."

A toto platí i v mé práci. Skutečně mohu pomoci pouze těm, co se rozhodnou pro lásku k sobě samému. Mít se rád a začít pracovat na tom, jak se přestat soudit a trestat. Přestat soudit, hodnotit a trestat druhé. Rozhodnout se pro tuto cestu, o které nevím, jak dlouho bude trvat a kam mne zavede. Co vše na ní objevím. Jaké překážky, oběti a bolest bude potřeba zdolat a odstranit z cesty. Jen vím, že je to jediný způsob, jak poznat a pochopit sám sebe a druhé. Pochopit, že nás nikdo netrestá. To my sami jsme sobě trýznitelem, obětí, žalobcem, obhájcem, soudcem a katem. To pouze my sami nevíme a nechápeme, co to znamená mít se rád.

Existuje na to mnoho článků, pouček a vysvětlivek, co to je, co to znamená mít se rád a jak se to projevuje, ovšem jsou to pouze slova pro náš rozum. Bez vlastního prožitku, vlastní zkušenosti s tímto stavem skrze uvědomění si a rozhodnutí "Mám se rád", ve kterém není rozumové uvažování o tom, co to je, to není možné.

I já sama jsem si jen tak, z ničeho nic, jednoho dne uvědomila, že se mám ráda. Prostě se mám ráda. Je naprosto jedno, kdo jsem, jak se jmenuji, kde se teď nacházím, co mám za sebou, co mám před sebou, nebo kým jsem byla. Existovalo pouze teď a tady a já v něm. Bylo to něco tak přirozené a jednoduché. Beze slov a strachu z toho, co bude a co mě čeká. V tu chvíli to nebylo důležité. Přijímala jsem naprosto vše, minulost, současnost i budoucnost bez jakéhokoliv hodnocení na dobré, špatné. Byla v tom naprostá svoboda a volnost. Nekonečný prostor plný možností. Sama sobě jsem v tu chvíli dala ten největší dar, bezpodmínečnou lásku a odpuštění za to, že jsem si tak dlouho ubližovala. Pokud toto jednou zažijete, stává se to vaší součástí a tato vaše vlastní bezpodmínečná láska k vám samým vás pak vede, pomáhá vám a ukazuje vám překážky na vaší cestě, které je potřeba pochopit a odstranit. Tyto překážky jsou propojeny navzájem a ukotveny zároveň na dvou, někdy i třech místech najednou. V minulosti a současnosti a některé dokonce i v budoucnosti.

Jde o to, že my sami nejsme schopni většinu překážek vidět. Máme je schované energií ega a rozumu, nebo cesta k nim, jak je objevit, je zavalena jinou překážkou, minulostí, kterou náš rozum nevidí, nevnímá a nám se může zdát z pohledu rozumu, že je vše v pořádku a nic tam není.

V tomto spočívá má práce s klienty. Jsem neviditelný průvodce, který je doprovází na jejich cestě. Mým úkolem není měnit jejich cestu a hledat jinou, lepší, pohodlnější a schůdnější. Mým úkolem je vidět na jejich cestě překážky, které si tam klienti sami vytvořili. Co je to za překážku, z čeho je utvořena, kdo ji vytvořil, proč, za jakým účelem a kam, ke komu tato překážka vede. Navést klienta správným směrem, aby byl schopen ji uvidět, uvědomit si ji. Aby si ji on sám uvědomil, zvědomil, že je, existuje a přestal ji odmítat. Až když připustí a po té přijme, že je, existuje, je reálná, pak si ji teprve může prohlédnout. Zjistit, odkud se vzala, kdo ji vytvořil, čím, proč a co s ní dál.

Jak vidíte, nezáleží to na mě, ale pouze a jenom na klientovi. Zda je připraven čelit svým vlastním činům, motivům, myšlenkám, rozhodnutím a chybám. Jejich důsledkům v podobě bolesti, strachů a stínům v sobě, které k němu přicházejí skrze jeho cestu, která je utvořena z minulosti, současnosti a budoucnosti.

Mým úkolem je nalézt správný čas, správnou minulost s tou správnou, konkrétní překážkou, která teď a tady stojí před klientem a působí mu problémy. Aby si klient nejdříve uvědomil, že má teď a tady problém. Že něco dělá špatně. A skutečný, pravdivý motiv, který ho k tomu vede. Pouze díky uvědomění si a přijetí svého pravdivého motivu pro své chování a rozhodování se lze dostat ke skutečné příčině. K tomu balvanu na cestě, který klient nevidí.

Je to velice bolestivý proces, kterým si musí každý projít sám. Poznat, zažít a pochopit, jak a čím, skrze co sám sobě ubližuje a působí bolest. Je to odlupování mnoha a mnoha slupek a masek, našich identit a rolí, utvořených z našich různých já, jedné slupky po druhé, až k naší skutečné, ničím nezkreslené podstatě. Kým doopravdy jsme. Bez hraní různých rolí, přetvářky a falše. Je to cesta, na kterou většina lidí není připravena. Odmítají slyšet, že je to pouze a jenom jejich cesta, jejich život, jejich rozhodnutí, jak ta cesta bude vypadat. Odmítají si uvědomit, že jejich kříž, břímě a osud mohou nést na své cestě pouze a jenom oni sami. Nemůže jej za ně nést nikdo jiný. Zbavit je, osvobodit je od jejich kříže, břímě, údělu a nést ho za ně. Jen skrze prožitek, vlastní zážitek, vlastní zkušenost s ním a bolest, kterou nám způsobil tomu lze porozumět.

Toto je něco, co svým klientům nemohu ani slíbit, ani splnit. Slíbit jim, jak budou šťastní a spokojení. Jak budu vše vědět a všemu rozumět. Mávnutím proutku, ze dne na den se jejich život změní v růžovou zahradu. Vezmu na sebe jejich zkušenost a bolest. Že to za ně opětovně zažiju, prožiju, odžiju a pochopím. A oni se jen budou dívat. A to, co jsem zažila a pochopila, do nich samo vstoupí. Nebo nějaká energie, vyšší moc je toho zbaví, aniž by pro to cokoliv udělali, cokoliv obětovali. Nemuseli učinit volbu, rozhodnout se. Nemuseli čelit svým vlastním rozumovým démonům, které stvořili.

Mým úkolem je rozmotávat to obrovské klubko myšlenek, přání, strachů a emocí. Uvidět skutečnou, rozumem nezkreslenou pravdu o tom, co se stalo, a k té také dovést klienta pomocí bolestivých otázek. Aby ji sám na základě těchto otázek našel a uvědomil si ji. Ne, abych ji za něj odžila. Ne, abych mu ji předložila a vysvětlila. Ne pro to, abych ho týrala a ubližovala mu. Bez jeho vlastního prožitku bolesti není možné, aby si uvědomil, co ho bolí a proč ho to bolí. Co tu bolest vyvolalo, spustilo, způsobilo. Skutečnou příčinu. Tu potřebuje klient nalézt sám.

Je logické, že když ho nic nebolí, nic ho nenutí k tomu, aby něco hledal. Jen skrze bolest v nás se můžeme dostat ke skutečné pravdě. Bolest v nás nám ukazuje, kde, v čem, čím a jak si ubližujeme. Kdy se nemáme rádi. Bolest je kompas, střelka, která nám ukazuje směr ke skutečnému problému v nás.

Pokud ji klient s mou pomocí najde sám a sám jí porozumí, tato pravda je o to cennější, že se stává jeho součástí, jeho moudrostí. Moudrostí, kterou lze kdykoliv využít při hledání další překážky, dalšího balvanu.

Čím více takovýchto životních momentů, které klient sám najde, pochopí a vyřeší, tím více moudrosti a nástrojů získá pro práci sama se sebou. Protože stejně jako je tomu v životě, že se vše špatné na sebe nabaluje, stejně tak to funguje v duchovním světě. I zde se nabaluje jedno malé zrnko vlastního poznání, pravdy a moudrosti na další a další objevená a pochopená zrníčka. Není možné tuto cestu, pomalé, postupné a vytrvalé objevování a nalézání těchto jednotlivých zrníček pravdy a následné z nich pramenící moudrosti přeskočit a uvidět všechna najednou. Je to stejné, jako kdybyste chtěli po šestiletém dítěti, aby bylo moudré, vše vědělo a umělo, stejně jako váš rodič. Také se vše učí pomalu a postupně.

I já sama jsem si prošla touto cestou, krok za krokem. Nejsem v tomto žádná výjimka. Pokud jsem něco pochopila, otevřel se mi další kousek prostoru, ve kterém se nacházely odpovědi na mé otázky. Jednotlivá malá zrníčka, která se spojovala a přetvářela se v mou moudrost. Mou zkušenost se světem, který nevidíme, pouze cítíme.

Mé zkušenosti, to, co umím, vím a znám, moudrost jsem získala skrze svá minulá já. Není to tak, že by byla má minulá já moudrá. Naopak. Učila jsem se skrze jejich chyby, bolest a špatná rozhodnutí. Nalézt jejich pravý motiv pro to, co udělali, jak se rozhodli. Rozmotávala jsem jejich vlastní klubíčka emocí a motivů, které jako člověk nebyli schopni vidět, uvědomit si ho.

Toto mě hodně naučilo. Zjistila jsem, jak jsme velice ovlivněni svým rozumem, egem a emocemi. Názory druhých. Jejich pravdami. Touhou po tom, být někým milován a přijímán. Svým strachem, touhami a ambicemi. Touhou po moci, po majetku, po nesmrtelnosti. Svými představami, ideály, společenským tlakem na nás, zakořeněnými falešnými pravdami, falešnými představami o bohu, zlu.

Jaké to je, když nejste schopni milovat. Jaké to je, když nic necítíte. Jaké to je, mít nad druhým absolutní moc. Jaké to je, cítit beznaděj, nenávidět. Jaké to je stanovit se bohem. Jaké to je být absolutním, ryzím zlem. Jaké to je ubližovat druhému a mít z toho potěšení. Jaké to je, když vás druzí chtějí předělat. Nutí vám svou vůli, svou pravdu. Jaké to je, když nejste pánem svého osudu. Na těchto svých minulých životech jsem poznala a pochopila, čeho všeho jsme my lidé schopni, a co nás k tomu doopravdy vede. Poznala a zažila jsem to z obou stran. Není, neexistuje nic, co bych nezažila a neprožila. Viděla jsem také vše, co k tomu, jak jsem žila, vedlo. Jaké okolnosti. Plán duše, karma, špatné rozhodnutí .... Jenže to nebylo vše. Bylo potřeba tato má já dostat do světla.

Hm, lehce se to říká, ale těžce uskutečňuje.

Většina mých minulých já se odmítala vzdát svého rozumu, své rozumové moudrosti. Mysleli si, že existují jen díky rozumu a bez něj přestanou existovat. Odmítali se vzdát titulů, věhlasu, majetku, postů, ocenění, svých pravd a přesvědčení, svých objevů a mouder, na kterých stavěli svou hodnotu. Mnohé zde držela různá přesvědčení a sliby. Někteří toužili po odplatě a pomstě. Jiní zde byli chyceni díky své bolesti a nepochopení. Někteří čekali, že jim někdo pomůže, dostane je odtud. Čekali, že je bůh odmění za to, jak mu věrně sloužili a vezme je do ráje. Jiní byli chyceni ve vlastních lžích o tom, jak to bylo. Mnoho z nich se upsalo zlu a báli se, že je za to Bůh potrestá. Někteří uvěřili černotě, že jim z té šlamastyky pomůže a dostane je nahoru, když udělají to a to. Mnoho z nich si myslelo, že si nezaslouží, aby je Bůh miloval a odpustil jim. Bylo tam toho opravdu hodně a nebylo lehké se v tom vyznat.

Ke každému mému já bylo potřeba přistupovat bez emocí a hodnocení, souzení a posuzování. Což bylo pro mne mnohdy velice těžké. Osvobodit se od toho lidského a být pouhým pozorovatelem. Byla jsem jimi. Cítila jsem to, co oni. Někdy to opravdu hodně bolelo a já dlouho plakala. Nebo jsem já sama teď a tady tomu, kým jsem byla, nedokázala odpustit. I toto jsem se učila.

Každé mé já vyžadovalo naprosto jiný přístup a jiný způsob řešení. Co zabralo u jednoho, to u druhého nefungovalo. Je těžké mluvit s někým, kdo je už mrtvý a vy vlastně mluvíte s jeho rozumem, tedy s tím zbytkem, co z něj zůstalo. Rozum toho člověka, otisk této energie existuje dál a funguje naprosto stejně, jako za života. A vy hledáte způsob, jak jemu, rozumu ukázat pravdu o tom, co se doopravdy stalo. Do toho vám ten někdo lže, vymlouvá se, mlží, nebo vás rovnou pošle někam. Odmítne se s vámi bavit.

A tak to zkoušíte a zároveň se učíte, co lze a co ne. Jakou energii využít a jakou ne. Jaká slova zvolit a jaká ne. Kam vás to pustí a kam ne. Co smíte a co ne. Kam smíte a kam ne. Pomalu odkrýváte všechna ta tajemství, která jsou před vámi skryta. Která vám ten dotyčný sám, od sebe neřekne. Na ně musíte přijít sami skrze správné otázky. Občas se vám do toho přimíchá někdo cizí, který si hraje na váš otisk, nebo někdo, kdo se vydává za boha, nebo za toho, kdo ví. Já jim vždy říkám chytrolíni a zeptám se jich, když jsou tak moudří a vše ví, proč nejsou ve světle a trčí zde. A je klid.

Proč to vlastně píši? To, co jsem jako někdo jiný prožila, zažila a následně jako ten někdo jiný pochopila a přeměnila na lásku skrze smíření, přijetí a odpuštění, propuštění a vzdání se všeho lidského, se tato zkušenost stala automaticky mou součástí a mou moudrostí. Protože všechna má minulá já, tak jako já sama teď a tady máme jedno společné. A tím je naše duše a její vyšší forma, vědomí. V něm je uloženo vše lidské se vším, co k tomu patří. A to lidské, bolest, tuto energii, která je a stále existuje je potřeba přeměnit na lásku skrze odpuštění.

Lidé se mylně domnívají, že ve vědomí nic takového není. Ano, na jednu stranu mají pravdu. Ve vědomí je to jen ve formě energie, která v sobě nese informaci o té události, o té naší lidské bolesti. A tato informace na nás zpětně působí a my ji vnímáme, cítíme a prožíváme skrze myšlenky a tělo. Zhmotňuje se. Tak dlouho, dokud ji nepochopíme a nepřeměníme na lásku k sobě a odpuštění. Díky tomu na nás přestane zpětně působit. Stane se vůči nám neutrální. Přestane nám ubližovat.

Díky této moudrosti, těmto jednotlivým zrníčkům poznání a pochopení ve mně sílila bezpodmínečná láska a prohlubovaly se mé schopnosti, které tímto získávaly větší sílu a rozměr. Pouštěly mě dál, do těch úplně nejjemnějších energií, které jsem před tím nebyla schopna cítit a vnímat.

A takto to funguje dál, neustále. Je to nekončící proces sebepoznávání a učení se. Stále objevuji něco nového, co neznám a vždy jsem překvapena, co vše v tomto neviditelném prostoru existuje a co vše je v něm možné. Zjišťuji, že umím, vím a znám pouze to, co je mi dovoleno umět a znát. Co patří, je dáno pouze mě a spolupracuje pouze s mojí energií.

Není možné naučit jiného člověka to, co umím, co je mi dáno. Jak to vidím, cítím, vnímám a jak tomu rozumím já sama. Neustále se mi odkrývají nové způsoby, jak na to nahlížet a pracovat s těmito energiemi. S tím i zákony energií, které platí i v tomto neviditelném prostoru a které je potřeba znát a striktně dodržovat. Lidé si naivně myslí, že v tomto prostoru si mohou dělat naprosto vše, co je napadne. Jsou určitá pravidla, která platí i zde a pokud je neznáte, mohou vás tyto energie zavést na zcestí. Ne nahoru, ale přímo dolů a vy si toho ani nevšimnete.

Jak jsem již mnohokrát psala, ten, kdo se rozhodne pomáhat druhým, by si měl pořádně rozmyslet svůj důvod, motiv, proč to dělá. Zde to totiž není o zachraňování druhých před jejich bolestivým údělem, ani o penězích, nebo věhlasnosti, jak jsem dobrý. Ani o tom, že něco použiji na základě předpokladu, naučeného někde na semináři, nebo že si myslím a zříkám se odpovědnosti za to, co jsem udělal a jak to dopadlo. Že to není má věc.

Každý, kdo pracuje s myšlenkou a energiemi vůči druhému, klientovi, automaticky přebírá odpovědnost za to, co dělá, co mu říká a kam klienta vede a směruje. Nesmí si dovolit nevědět a jen předpokládat, že si to jen myslí na základě naučeného. Nebo pouze na základě toho, co mu sám klient říká. Nesmí si dovolit použít energii, aniž by věděl, co je to za energii, co dělá, co umí, jak funguje a zda se smí v té chvíli použít či nikoliv. Zde se totiž nepracuje s tím, jak já si myslím, že to je. Co já si myslím, že to je. Dle nějakého naučeného postupu, který mě někdo naučil. Zde se pracuje s vlastními informacemi, které ke mně sami přicházejí a já na ně v tu chvíli reaguji tak, jak je potřeba, opět skrze přicházející informaci, co mám říci, co mám udělat.

Za tu dlouhou dobu, co toto dělám, jsem ani jednou nepoužila stejný postup a způsob řešení. Každý člověk, jak živý, tak mrtvý má svůj vlastní způsob myšlení, chápání a vidění světa. To, co vidím já, on nevidí, nerozumí. Nemá k tomu přístup. Není možné mluvit s malým dítětem stejně, jako s dospělým a používat stejné výrazové prostředky.

I toto je mou prací. Naučit některé své klienty používat své vlastní schopnosti a své vlastní nástroje, které patří pouze a jenom jim. Ukazuji jim různé způsoby a možnosti, kdy a v čem je mohou použít, pro co je mohou využít a nechávám je, aby si je sami vyzkoušeli a použili sami na sobě při hledání odpovědí. Aby svým schopnostem porozuměli a uměli je používat. Jen hlídám energie kolem nich, které tímto vytvoří a upozorňuji je na možná úskalí a nebezpečí. Aby opravdu věděli, co dělají a proč to dělají. Učím je nevěřit všemu, co vidí a slyší. Učím je různým způsobům, jak si ověřit, že slyším, vidím pravdu, nebo je to lež.

Jak jsem již napsala, jsem ten, kdo je doprovází na jejich cestě, ale nezasahuje a nemění jejich cestu. Je to jejich cesta a oni si ji potřebují projít sami skrze své vlastní zážitky, prožitky a zkušenosti. Nejsem tu od toho, abych jim jejich cestu umetala a odstraňovala překážky. Jsou to jejich překážky a ty musí zdolat a odstranit pouze oni sami. Pokud je odmítají vidět, připustit si jejich existenci, nebo si myslí, že je obejdou, zatlačí rozumem, nahradí je lepší představou a myšlenkou, nějakým novým rozumovým vzorcem, nelze těmto lidem pomoci.

Proč? Protože nejsou připraveni čelit pravdě sami o sobě. Myslí si, že když jeden zažitý vzorec chování a přijaté přesvědčení nahradí novým, lepším, vyřeší se jejich problémy a překážky na jejich cestě mávnutím proutku zmizí. Ne, nezmizí. Budou tam stále dál, budou dál skrytě ubližovat a budou čekat na to, až je dotyčný konečně objeví a připustí si jejich existenci. Přestane tyto balvany obalovat rozumovou energií, novým, lepším rozumovým přesvědčením. To totiž oddaluje jejich objevení.

Některým lidem mohu připadat zlá, přísná, tvrdá a necitelná, nekompromisní. A možná mají někteří i pravdu. Ovšem, není tomu tak, že bych to dělala úmyslně. Abych ublížila. Ona pravda se nedá okecat chlácholivými slovíčky, aby bolela méně. Je to pouze oddalování nevyhnutelného. Tak to cítím a vnímám já. Ani já toho nejsem ušetřena. I já sama dostávám tyto lekce učení se bez umrtvení, přímo a rovnou. Jen díky tomu jsem tam, kde jsem a vím, umím to, co umím.

Občas mi vyčiní sám Bůh, bezpodmínečná láska, když udělám chybu, špatné rozhodnutí. Řekne mi pravdu bez obalu a příkras. Ano, bolí to a já se v tu chvíli cítím pod psa. Hlavou mi v tu chvíli běží výmluvy a omluvy pro to, co jsem udělala. Jenže ony nezabírají. Vyslovená pravda se nedá umlčet. Tlačí na vás tak dlouho, dokud ji nepřijmete. Pak nastane klid. Přestanete s tím, s ní bojovat a jste schopni se na ni podívat bez emocí. Uvědomit si, co vám ta pravda o vás chce říci. Co vám chce ukázat. Že vám ve skutečnosti nechce ublížit, ale naopak. Je v ní obrovská, osvobozující láska, kterou náš rozum nechápe a nevidí ji. O to cennější je a tu samou chybu už neuděláte.

Existují dvě pravdy.

Nechápala jsem jejich smysl. Jen práce sama na sobě mi odkryla pravou podstatu těchto pravd a vše, co se za nimi skrývá a je s nimi spojeno.

1. O pravdu se můžeš opřít.

2. Bolest je láska.

Bohužel, tyto dvě pravdy se nedají vysvětlit a vyložit slovy, pomocí rozumu. Těmto pravdám rozumí pouze naše duše, bezpodmínečná láska beze slov.