Končí život smrtí?

Toto je velice zajímavé téma, nad kterým lidstvo a věda stále hloubá. Není a neexistuje pro to, zda ano či ne, žádný hmatatelný důkaz.

A nejenom to. Lidé ani nechápou, co je to ve skutečnosti smrt.

Smrt je okamžik, teď, kdy se nám zastaví srdce a náš mozek a rozum se vypne. Je to stejný princip, jako když usnete. Usnete, ale kdy usnete, tedy ten moment, kdy k tomu dojde si vůbec neuvědomujete. Prostě se to stane.

Smrtí, tímto okamžikem se vypne uvědomování si sebe sama skrze rozum. V té chvíli se uvolní z těla energie, které říkáme duše. Duše, která je bezpodmínečnou láskou. Pro tuto energii neexistují zemské, fyzické a hmotné zákony. Tato energie se na vše dívá jinak, jiným způsobem. K tomu, aby viděla a věděla, nepotřebuje lidské tělo, oči, sluch a rozum. Ví a vidí, sleduje, chápe a rozumí bez lidského rozumu.

Pokud se podaří oživit tělo a nastartuje se mozek a rozumové uvažování, uvědomování si sebe sama, že jsem, duše se opět vrátí do těla a vše, co ona sama viděla, předá rozumu, který to v té chvíli bere a vnímá, že se to děje těď a zároveň s tím to vnímá i jako vzpomínku. Rozum není schopen vnímat, že už se to stalo. Zde se totiž stírá a vypíná rozumové vnímání času. Čas totiž vytváří a určuje náš rozum. Je to totiž miliontina sekundy, kdy k této výměně informací od duše dojde. Za tuto miliontinu sekundy nám duše předá stovky informací, které nám pak rozum začne postupně řadit chronologicky jednu za druhou a díky tomu máme pocit, že to vše trvalo dlouho. Že jsme to vše zažívali dlouho. Byli jsme tam dlouho, třeba několik hodin. Protože náš rozum to neumí vidět vše najednou, jako duše. Musí si to poskládat časově. Od jedné věci, události ke druhé.

Pokud tedy duše nadobro opustí tělo, buď rovnou odchází do světla, nebo zde zůstává.

Pokud zde zůstává, drží ji zde naše rozumové uvažování, které jsme měli těsně před smrtí. Strach rozumu, že už nebude, že už nebudu. Tento strach je spojen s tím, že náš rozum sám sebe považuje za člověka. Rozum si myslí, že je člověk a odmítá se této své představy o sobě samém vzdát. Bojí se, že přestane existovat. Díky tomu, této myšlence o sobě samém dál jako ta myšlenka existuje i po smrti. Dál jede na této myšlence a vytváří tak svou vlastní iluzi o sobě samém, že má tělo. Věří tomu, že má tělo. Tato myšlenka pak existuje dál a obklopuje duši, která díky tomu nemůže odejít.

Proč nemůže odejít? Protože ona nemůže jít proti rozumu, proti jeho rozhodnutí, proti rozumové vůli. A tak je zde chycena lidským rozumem a lidskou myšlenkou. Strachem rozumu, že už nebude tím, čím si myslí, že je. Takovou sílu má náš rozum na základě své vlastní víry.

To, co pak někteří lidé vidí, je energie rozumu a jeho myšlenky, že je, že existuje a díky tomu vytváří v prostoru kolem duše svou energetickou podobu těla, tak, jak si ji pamatuje. Já osobně tomu říkám vzpomínka, otisk toho, co bylo, kým jsme byli.

Život po smrti je tedy špatně chápán. Život jako takový je spojen pouze s hmotou, tělem a rozumem. Uvědomováním si sebe sama, že jsem, existuji rozumem. Myslím, slyším, vidím, vnímám a cítím a toto vyhodnocuji rozumově.

Po smrti už není a neexistuje život. Tedy to, co si náš rozum myslí, že je život. Po smrti pouze jsme. Jsme a je nám jedno, co jsme a čím jsme. Dál existujeme a víme, že jsme, existujeme. Víme, aniž bychom o tom přemýšleli, co jsme a čím jsme.

Jak je možné, že jsme schopni vidět minulost?

Jde o to, že jako lidé zde zanecháváme energetickou stopu jak těla, tak svých emocí a myšlenek. A tato energetická stopa se nikam nevytratí. Stále zde je, existuje jako neviditelný záznam v prostoru, který nezná čas a který dokáže zachytit a přečíst pouze duše a následně ho předat mozku, který ho převede na slova a obrazy.

Je důležité si uvědomit, že tyto neviditelné energie a informace nemají hmotný základ a hmotnou podobu. Hmotnou podobu jim dává náš lidský rozum. Není a neexistuje žádný lidmi vyrobený a sestrojený přístroj, který by to dokázal. Toto umí pouze a jenom lidský mozek, který se skrze propojení s duší vyladí na ty správné, nehmotné energie.