Moudrost

Dnes něco o moudrosti. Slovo, které je dnes hodně používáno, ale nikdo neví, co to ve skutečnosti znamená, být moudrý.

Máme dvě moudrosti. Rozumovou a duchovní. Obě jsou naší součástí, jen ta duchovní je nám skryta právě naším vlastním rozumem, který si myslí, že ví, rozumí a že je to moudrost.

Rozumová moudrost se pak dělí na dvě odlišné moudrosti.

Na tu, co jsme přijali a převzali od druhých. Ztotožnili jsme se s ní, protože dávala našemu rozumu smysl. Odpovídala na naše otázky a na naše touhy a potřeby, jak my to chceme, aby to bylo. Tedy tato cizí moudrost uspokojila pouze náš rozum. Naučili jsme se opakovat něčí věty a slova v domnění, že to je moudrost. Naučili jsme se používat slova, kterým ve skutečnosti vůbec nerozumíme, jen si myslíme že víme, co znamenají. Toto naučené, převzaté a přijaté pak považujeme za svou vlastní moudrost.

Druhá rozumová moudrost je ta, kterou nazýváme zdravý selský rozum. Tato moudrost se zakládá na našem pozorování a vyhodnocování na základě tohoto pozorování. Stejná situace, stejné chování a stejný výsledek. Dokážeme si dát a poskládat více věcí, dějů a událostí, které spolu nemusí souviset dohromady, do širších souvislostí. Toto se týká jak pozorování přírody, opakujících se přírodních cyklů, tak i chování lidí. Na základě těchto pozorování a opakujících se stejných situací lze určit, jak něco dopadne. Tato rozumová moudrost je o stupínek výše než ta první.

A pak zde máme modrost, která nevzniká na základě rozumu. Že tomu náš rozum rozumí. Že si myslí, že tomu rozumí.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Duchovní moudrost.

Tato moudrost vzniká úplně jinak a jiným způsobem. Čerpá z těchto dvou rozumových moudrostí, z běžného života a situací, které jsme zažili a prožili.

Abych vám mohla vysvětlit a ukázat, jak vzniká opravdová, duchovní moudrost, která jde mimo rozum, nezakládá se na rozumu, na jeho rozumových důvodech, rozumovém vyhodnocování, a přesto je jeho součástí, aniž by nad ní musel přemýšlet, je potřeba začít odjinud.

Hodně slyším věty typu: odpustím ti, ale nikdy na to nezapomenu. Jak mohu tedy tvrdit, že jsem odpustil, když mi to stále leží v hlavě a ubližuje tím, že odmítám zapomenout? Chci si to pamatovat.

Kdo v nás na to odmítá zapomenout a proč? Kdo si to chce pamatovat? Rozum, který si bojí, že když zapomene, udělá zase stejnou chybu. Proto nám náš rozum nedovolí zapomenout.

Co se s námi díky tomu děje?

Stále to tam je a stále je to živé. Stále se k tomu vracíme, do té stejné situace a přehráváme si, co se stalo a jak nám bylo. Stále dokola a dokola. Trestáme se, nadáváme si, nenávidíme sebe, nebo toho druhého. Obrovský chumel myšlenek a emocí, které nám ubližují. Chceme to změnit, vyřešit, ale není to možné. Už se to stalo a nic na tom není možné změnit. Není možné se vrátit zpět a udělat to jinak. Jediné, co z toho nezapomnění, že si to chceme pamatovat máme je to, že nám to ustavičně ubližuje. Cítíme se pod psa. Je to tedy bezvýchodná situace, kdy si myslíme, že jsme odpustili, ale opak je pravdou. Odpuštění je naprosto něco jiného.

Proč zde vlastně mluvím o odpuštění?

Protože pouze díky němu se lze dobrat moudrosti. Bez odpuštění tam není moudrost, ale pouze vzpomínka, která nám ubližuje. To není moudrost. Moudrost neubližuje. Moudrost ví, rozumí a chápe vše bez rozdílu. Odpouštíme kvůli sobě. Propouštíme tuto vzpomínku, aby nám už dál neubližovala. Děláme to z lásky k sobě. Ne pro druhé, ale pro sebe. Odpouštíme druhému ne pro to, abychom mu ulevili, ale kvůli sobě, z lásky k sobě.

Co se tedy stane, když opravdu odpustíme sobě a druhému. Propustíme tuto vzpomínku.

Vezmeme rozumu vítr z plachet. Vezmeme mu všechny jeho důvody a výmysly, proč ne. On v té chvíli nemá na čem stavět, nemá se čeho chytit, nemá nás čím vydírat. Nemá kam a na co se obrátit. Tak nějak ho svým způsobem vygumujete. Přestane vás vracet zpět. Přestanete to prožívat a zažívat skrze jeho vzpomínku. Nastane tam naprostý klid. Rovina. Žádné emoce, žádné myšlenky, žádné vzpomínky.

Tato vzpomínka rozumu se díky vašemu odpuštění přemění na lásku, která v té chvíli ví a rozumí. Tato láska a její moudrost ohledně toho, co se stalo se pak spojí a propojí jak s vaší duší, tak i s vámi, jako člověkem. V té samé chvíli ví a rozumí i náš rozum. Vzpomínka, která už není rozumová, ale pouze energetická. Vzpomínka, kterou už není možné žádným způsobem vymazat. Je ukotvena v čase a prostoru. Jen vám už neubližuje. Je v naprosté rovině a je v ní vše. Jak to lidské, prožité, myšlenky rozumu, naše lidské pocity a emoce, tak i to duchovní, poznání a porozumění skrze lásku. Jen je to v jiné než hmotné, myšlenkové a rozumové formě, která prochází naším tělem.

Je to forma, které náš rozum nerozumí a přes to ji vnímá a přijímá. Je napojen a propojen skrze toto odpuštění na lásku a její moudrost ohledně toho, co se stalo, co jsem prožili a jak jsme se cítili. Není potřeba tuto vzpomínku hledat rozumem. Není potřeba si ji pamatovat rozumem. Ona tam je a vždy bude automaticky. Stává se z ní moudrost, která jde mimo náš lidský rozum a jeho způsob chápání a vyhodnocování. Víme, rozumíme a chápeme, aniž bychom nad tím uvažovali. Na základě tohoto se ze vzpomínky, z toho, co se stalo stává zkušenost a z ní tímto způsobem vzniká duchovní moudrost.

Na základě těchto prožitých zkušeností a odpuštění, nabytou moudrost se pak díváme na podobné situace, které zažíváme už jen jako pozorovatel, jako láska, která nic a nikoho nesoudí. Tyto situace nám nemají jak a čím ublížit. Rozum tam nemá s čím pracovat. Nemá nás čím vydírat. Nemá nám co vyčítat. Jen víme, jak nám bylo, ale necítíme to. Máme to zpracováno na duchovní úrovni, skrze lásku, jako láska.

Je to něco, co není možné slovem přiblížit a vysvětlit, protože to náš rozum není schopen chápat. Toto lze pouze zažít, prožít, tedy mít s tím vlastní zkušenost, která se stane pro náš rozum realitou, že je to skutečné, že se to opravdu děje. Opět, zkušenost a z ní moudrost, tedy že vím. Toto vím se pak stává mojí součástí, které mi nikdo nemůže vzít a vyvrátit.

Bohužel není možné toto vím, tuto nabytou moudrost žádným rozumovým nástrojem druhému dokázat. Jak vím? Není a neexistuje pro ni hmotný či rozumový důkaz.

Tato moudrost neslouží druhým, ale pouze nám samým. K této moudrosti se musí dopracovat každý sám za sebe, že se tak sám rozhodne z lásky k sobě. Odpouštěním a propouštěním.

Když to zkusíte, zjistíte, co vše tam máte. Co vše vám váš rozum povídá a předhazuje. Všechny možné důvody, proč ne, proč to nejde. Ty emoce, které ve vás v té chvíli probíhají. Semele dohromady naprosto vše a odbíhá od toho k úplně jiným věcem, které s tím vůbec nesouvisí, až se do toho zamotáte a nevíte, kde je pravda a co je důležité. A to je to, co pak u sebe po odpuštění řešíme. Všechny ty důvody, myšlenky a emoce, proč je tam máme. Kde se vzali. Odkud. Jak vznikli. Ale až poté, co si odpustíte. Opačně to není možné. Nelze.

Jen díky odpuštění jsme schopni se na celou věc podívat jinak než rozumově, naučeně, bez emocí a bolesti z nich pramenící. Jen díky odpuštění jsme schopni vidět a přijmout skutečnou pravdu o nás, které se náš rozum vyhýbá a bojí.