Můj příběh.

Dnes se s vámi podělím o svou vlastní zkušenost s minulými životy. Jakým způsobem se mohou projevit v současnosti a co s tím.

Jeden večer jsem jen tak v klidu seděla a dívala se na televizi. Najednou z ničeho nic mě začalo bolet na hrudi. V té chvíli jsme tomu nevěnovala pozornost. Řekla jsem si, že to přejde. Jenže? Bolest se stupňovala až do nesnesitelnosti. Já osobně mám vysoký práh bolesti. Snesu hodně velkou bolest oproti druhým. Tato bolest byla opravdu silná, pro mě v té chvíli neúnosná, nesnesitelná.

Napadlo mě v té chvíli, že je to infarkt. Jediné, co mi v té chvíli proběhlo hlavou bylo, že to vydržím a za malou chvíli bude po všem. Zemřu a už mě nebude nic bolet. Byla jsem s tím naprosto smířená a nebála jsem se smrti, umřít. Schoulila jsem se do klubíčka a jen čekala na konec.

Uběhlo půl hodiny a bolest nepřestávala. Pokud by to byl infarkt, už bych zemřela. Tak co se to tedy doopravdy děje?

Učinila jsem vše, co vím, umím a znám. Požádala jsem o vše, co vím a znám. Ale stále nic. Žádná úleva. Doploužila jsem se do koupelny, sedla jsem si na poklop záchodu a sklonila hlavu mezi kolena. Po malé chvíli mě zaplavila horkost. Z celého těla se mi řinul pot a stékal mi po nohou. Během jedné minuty bylo mé oblečení promočené. Dobelhala jsem se do pokoje, schoulila se na sedačku a zabalila jsem se do deky tak, jak jsem byla. Po dalších pár minutách jsem cítila, jak bolest pomalu ustupuje.

Tato zkušenost se mi během jednoho týdne opakovala ještě dvakrát, ale už ne v takové nesnesitelné intenzitě. Bolest se dala vydržet a po nějaké chvíli sama zmizela.

-

Začala jsem hledat zdroj této bolesti. Napojila jsem se na svou duši, bezpodmínečnou lásku a ta mi ukázala 3 lidi, kterými jsem byla. Muže a dvě ženy. S tím mi také poskytla hrubé informace o tom, jak žili a mysleli. Jaký měli život a proč ho takový měli.

Muž byl člověk, co miloval jídlo a nedokázal si ho odepřít. Byl závislý na jídle. Přejídal se, i když mu to ubližovalo. Na jedné straně tam byla závislost, touha po jídle, chuťových požitcích. Uspokojování sebe sama, své touhy po lásce, být milován skrze jídlo a na druhé straně ustavičné výčitky, že ho nemůže nikdo milovat, protože je tlustý, sám sobě i druhým odporný. To vše pak bylo příčinou jeho smrti.

První žena byla naopak baletkou/tanečnicí, která se týrala hladověním, aby byla štíhlá a lehká, dokonalá. Její představa, jak má ona jako baletka vypadat. My jsme tomu dali název anorexie. I ona sama sebe tímto zabila.

Druhá žena zažívala a prožívala oba tyto protipóly. Přejídala se a pak zvracela. Tedy touha jíst a touha být dokonalá. Trestala sama sebe za to, že jedla. Toto my pak v dnešní době nazýváme bulimie.

-

Začala jsem tedy řešit jako prvního muže. Když odešla jeho duše, jako druhou jsem řešila baletku. Po jejím odchodu do světla jsem pomohla odejít i druhé ženě.

Od té doby se mi bolesti už neobjevili.

Co vlastně byla ta bolest, kterou jsem cítila?

Byly to všechny jejich emoce, které prožívali a zažívali. Emoce, které vytvořil jejich rozum. Tyto emoce postrádali lásku. Byli jejím opakem. Byly to pouze touhy a chtění rozumu a ega, které není schopno lásky. Představa ega, že když bude dokonalé a budou ho ostatní považovat za dokonalé, začnou ho obdivovat/milovat a skrze jejich lásku se ego začne milovat, nalezne lásku, stane se láskou. Ale protože to není možné, samo ego a rozum se za to, co dělá a proč to dělá začne trestat. Pak se zde neustále střídá touha po něčem, kterou něčím nahrazuji s nenávistí k sobě a trestáním se za to, čím a jak ji nahrazuji.

-

Všichni lidé touží po lásce. Být milováni. Ale kým?

Ve skutečnosti každý z nás touží být milován Bohem, aniž si to vůbec uvědomujeme. Vědět a cítit, že jsem jím milováni. Touží zažít, jaké to je, když jste milováni bez podmínek, souzení a hodnocení. Jste přijímáni takoví, jací jste.

Kdo v nás po tom ale touží? Rozum a ego. Dvě energie, které sami o sobě nikdy nemohou poznat lásku, pokud se od ní oddělují a berou ji jako svého nepřítele, který je chce zbavit jejich existence. Mají za to, že přestanou existovat. Ego a rozum tedy bojují s duší, s láskou, aby nezanikly a zároveň chtějí lásku poznat. Což není možné. Naopak, duše, láska s egem a rozumem nebojuje. Přijímá je takové, jací jsou. Že jak ona sama, tak rozum i ego jsou naší nedílnou součástí.

Bohužel, tuto lásku vám žádný člověk nemůže dát. Tato láska neleží v rozumu. Tato láska se nerodí v rozumu. V jeho představách o tom, jaká je a jaké to je.

Tato láska je naší součástí a tuto lásku můžeme probudit v sobě pouze mi sami. My jediní jsme těmi, kteří se znají dokonale. Skrze rozum, ego, myšlenky, stejně tak jako skrze duši/lásku v nás, která nám ukazuje a říká pravdu. My jediní víme, jací ve skutečnosti jsme a proč takoví jsme. My jediní se dokážeme přijmout takoví, jací jsme, a to skrze lásku uvnitř nás, která nás nesoudí, ale přijímá. My jediní si můžeme dát takovou lásku, kterou potřebujeme s pomocí lásky v nás, s pomocí duše a jejího přijetí našich myšlenek, emocí a tužeb. Jen ona ví a zná, proč tomu tak je.

Tato láska, která nás nesoudí a netrestá nám pouze ukazuje, čím a jak si ubližujeme. Ovšem, my to neslyšíme a nevidíme. Náš rozum a ego to odmítá jako pravdu. Pravdu/lásku, která nám nechce ublížit, ale pomoci a která jde proti pravdám/lžím rozumu a ega, které touží nahradit duši a stát se láskou, aby nikdy nezaniklo.

Lidé pak dělají naprostý opak. Začnou věřit pravdám rozumu a ega.

Myslí si, že skrze druhé, díky druhým začnou mít rádi sebe sama. Pocítí v sobě a k sobě lásku, která nemá slova. Najdou a objeví v sobě tuto boží lásku. Stanou se dokonalými, jako Bůh a budou vědět vše, jako Bůh na základě představy rozumu a ega o Bohu, kterou se ego a rozum snaží naplnit.

-

Jaký je rozdíl mezi bezpodmínečnou láskou a lidskou láskou?

Bezpodmínečná láska nemá, postrádá pocity a emoce. Necítíme ji v těle a nelze si ji uvědomit skrze tělo. Pokud skrze tuto lásku vnímáme druhého člověka, nic necítíme, pouze víme.

Lidská láska vzniká a je založena na lidských emocích a pocitech. Na uvědomování si a cítění těchto emocí a pocitů v těle. Pokud vnímáme skrze lidskou lásku druhého člověka, cítíme v těle stejné, nebo podobné emoce a pocity.