Odpuštění

S tímto tématem, o kterém jsem psala: Duch, duše a duchové, ve kterém zmiňuji i odosobněný stav, kdy pouze jsme souvisí odpuštění.

Odpuštění je velice důležitá a zásadní věc, která rozhoduje o našem životě, jak tělesném, za života, tak o posmrtném bytí. 

Proč?

Vysvětlím vám to, ale půjdu na to odjinud.

Máme různé druhy víry, náboženství, vyznání a církví. Všechna bez rozdílu mají jednu společnou věc. Tou věcí je odpuštění, které vám dává, uděluje člověk. Člověk, který se považuje za zástupce, mluvčího a vykonavatele boží vůle. Tohoto člověka tím určil zase a jenom jiný člověk, ne Bůh. A tento člověk vám uděluje odpuštění, tedy že vám Bůh odpouští. A vám se v té chvíli uleví. Toto odpuštění je totiž od pradávna spojeno se strachem, že když vám Bůh neodpustí, půjdete do pekla. Zavře se pro vás království boží a vy budete navěky trpět. Je zajímavé, jak tomu lidé věří.

Proč je to takto uděláno? Protože bychom církev a její služebníky nepotřebovali. Církev si z Boha udělala prostředek, něco, někoho, skrze koho nás může vydírat. Co smíme, co nesmíme, co se Bohu líbí, co se Bohu nelíbí, že nás potrestá nebo odmění. Zaplať a já ti dám rozhřešení, to znamená, že ti Bůh odpustil. Cožpak se odpuštění dá koupit? Jeho láska se dá koupit? Bůh je s prominutím prodejná děvka? Kupčí s láskou? S tou kupčí pouze církev. Žije z vašeho strachu z Božího hněvu a z peněz, které jim dáváte, aby vás zbavila strachu, že se na vás Bůh hněvá. Udržují vás ve víře, že oni jsou těmi, kterým Bůh naslouchá, které poslouchá, mluví s nimi a kterým vyhoví. Že oni ho slyší a ví, co Bůh chce. Přitom žádný z nich boha nikdy neslyšel. Ten, kdo s nimi ve skutečnosti mluví je jejich hlas v hlavě, jejich vlastní rozum. Rozum, který si myslí, že ví, kdo je Bůh a co chce Bůh. Vždyť jsou o tom napsány celé statě a různá přikázání. Příkazy, zákazy. Nesmíš, musíš. Jak máš myslet a jak ne. Na co máš myslet a na co ne. Co máš cítit a co ne. Co smíš dělat a co ne. A protože to není možné splnit a naplnit, je vždy důvod k tomu zaplatit, že jsem to nedodržel a nesplnil, že?

Pak se nedivme, že mnoho lidí nenávidí a odmítá Boha a slovo Bůh, protože tento církevní Bůh a jeho podoba jim nedává smysl. Nechápou jeho konání a rozpory v něm. Že ničí a ubližuje těm, kteří takového boha odmítají. Ničí a ubližuje nevinným, dětem. Nezabrání zlu. Odmítají zlého, mstivého, chamtivého, zákeřného a nenávistného Boha, co používá moc, manipulaci a ovládání skrze strach a trest pro to, aby ho lidé uctívali. Ne, to není Bůh, to nedělá Bůh, to nechce Bůh. To neubližuje Bůh, ale lidé a jejich víra v tohoto rozumem vytvořeného Boha, že je tím jediným a pravým Bohem a který nemá naprosto nic společného s bezpodmínečnou láskou. Většina kostelů a svatých míst nese tuto pečeť, energii zla, kterou tato církev vytvořila svým jednáním a konáním. Kdy lidé byli násilně nuceni k této víře v tohoto Boha, mučeno a mnoho z nich bylo zabito či zavražděno ve jménu tohoto Boha. Boha, kterým nebyl nikdo jiný, než ten zezdola.

No, trochu jsem odbočila, že?

Tato úleva skrze slova kněze, že vám Bůh odpouští je však pouze dočasná. Uchlácholili jsme tímto odpuštěním pouze svůj rozum. Ale na pozadí, uvnitř nás to stále je, existuje a není to možné smazat a vymazat. Svědomí, které jsme tímto odpuštěním umlčeli a ono se neustále dere na povrch. Pronásleduje nás a nenechá nás na pokoji. Objeví se vždy v nevhodnou chvíli. Ve snech, nebo v podobných situacích, kdy nám to něco, či někdo připomene. Že jsme něčemu nezabránili. Někoho nezachránili. Ublížili. Neudělali jsme vše, co bylo v našich silách. Špatně jsme se rozhodli. Pronásledují nás pochyby, co když, asi, možná a jak by to dopadlo, kdybychom to udělali jinak. Výčitky. Neustálý boj sám se sebou. Zlost na druhého. Co nám udělal. Neustálé otázky, proč to udělal a vysvětlování rozumu, proč, které nám nedovolí odpustit mu. A s tímto pracuje zlo. Z tohoto zlo získává svou sílu. Zlo, které toto vše ví a vydírá nás skrze tyto emoce a myšlenky. Nesmíš, musíš.

Klid skrze odpuštění vám nemůže dát žádný člověk ani Bůh. Toto odpuštění můžete dát pouze vy sami sobě. Odpuštění, které není rozumové, tedy že si odpouštím pro to a pro to. Žádné proto a protože. Že za to odpuštění něco chci.

Toto odpuštění musí být z lásky k sobě. Odpouštím si, protože se mám rád. Mám se rád jako duše, jako láska, která mě nesoudí a nehodnotí. Odpouštím druhým jako láska, která je nesoudí a nehodnotí. Nedělám to pro druhé, nedělám to pro Boha, ale pro sebe. Z lásky k sobě, jako láska.

Takové odpuštění skrze lásku, která na ničem nelpí, nesoudí a nehodnotí, zda to bylo správné, špatné, proč, nač, má obrovskou sílu a moc. Když si odpustím jako láska, aniž bych tomu potřeboval rozumově rozumět, beru tím rozumu nad sebou jakoukoliv moc. Rozum mne nemá čím a skrze co vydírat. Protože nás vydírá pouze a jenom náš vlastní rozum, který se s tím, co udělal, nebo co se mu/nám stalo nedokáže smířit.

Pokud dojde k takovému odpuštění, že si odpustíme jako láska, ustanou jakékoliv myšlenky. Není nic a nikdo, kdo by nás tím mohl vydírat. Není s čím pracovat. Není čeho se rozumově chytit. Zůstane pouze zkušenost, která se stane vaší součástí a přemění se na moudrost, která není rozumová. Moudrost, které rozumí pouze duše, láska.

Tím vyvstává otázka, proč jakákoliv církev pracuje s odpuštěním od Boha. Víte, Bůh vám nemá co odpouštět. Bůh je láska a tato láska není rozumová, ale bezpodmínečná. Neklade si žádné podmínky a požadavky. Pouze čeká, až se rozhodnete pro lásku, kterou máte v sobě a tou, skrze ni si odpustíte. Přestanete si ubližovat svými vlastními myšlenkami a emocemi. Pouze tímto způsobem dojde k automatickému odpuštění i od Boha, protože mezi vámi, vaší duší a bohem není žádný rozdíl. Nelze to udělat opačně. Že když vám odpustí Bůh, přestane vás to pronásledovat. Vaše vzpomínky, myšlenky a emoce na to, co se stalo a jak vám bylo se vymažou.

Lidé si většinou odpouští skrze rozum, který jim říká všechny možné důvody, proč si mají odpustit. Ale láska k tomu nepotřebuje žádný důvod. Láska se na to vše, co si odpouštíte dívá pouze jako láska. Nehodnotí to na dobré, špatné. Přijímá to vše bez rozdílu. Pro lásku není a neexistuje dobré a špatné. Na dobré a špatné to rozděluje pouze rozum. Pro lásku je to pouze zkušenost, kterou jsme prožili, zažili a nějakým způsobem jsme ji vnímali a cítili. A díky odpuštění se tyto naše emoce, myšlenky a pocity spojené s tou konkrétní situací pročistí a změní na energii lásky, která ví a rozumí, ale netrestá nás. Není proč.

Rozum a rozumové odpuštění pro to a pro to není láska. Rozum neví, co je to bezpodmínečná láska. Rozum této lásky není chopen. Vždy k tomu potřebuje nějaký důvod. Něco, co mu dává smysl. A sám sebe pak na základě tohoto přesvědčí, že si odpustil jako láska. Že mu odpustil Bůh, protože to řekl nějaký velebníček. Žádný člověk nemůže mluvit za Boha a říkat, že ví, co Bůh dělá a co chce. Vy se na to, co vám ten velebníček říká, potřebujete dívat jinak. Ne, že vám Bůh odpustil, ale že vám nemá co odpouštět, protože je láska. Jako láska ví a rozumí, co vše vás k tomu vedlo, A on, jako láska tomu rozumí a nemá proč vás soudit a trestat. Ten trest si vymýšlí pouze a jenom váš rozum. Že vás Bůh nemá rád, že vás Bůh potrestá. Jediný, kdo vás trestá jste vy sami, váš vlastní rozum. Znamená to, že se mám rád? Nikoliv.

Odpuštění sám sobě je ten největší dar, který si můžete dát. Ta největší láska, kterou sám sobě mohu dát. Láska, která je bezpodmínečnou láskou, tedy samotným Bohem.

Je to to nejtěžší.

Přestat soudit sebe a druhé.

Přestat hodnotit sebe a druhé.

Přestat lpět na minulosti a všem, co se stalo.

Přestat být, považovat se za viníka, obviněného, oběť, žalobce, obhájce, soudce a kata, vykonavatele spravedlnosti.

Pokud se tohoto všeho, všech těchto rolí vzdáte a přijmete to bez rozdílu, odpustíte si, vše zmizí a vy budete volní.

Přestanete roztáčet kola zla, karmy a osudu.

Je to tak prosté a jednoduché. Ale kdo to umí, že? Mít se rád jako duše, bezpodmínečná láska bez rozumu, myšlenek, emocí a pocitů. Být láskou, která pouze je, ví, že je a nepotřebuje žádné rozumové důvody k tomu, aby byla a odpustila. Láska je láska, která nemá hranice. Nedá se pochopit, uchopit ani vytvořit rozumem. My pouze můžeme věřit, uvěřit, že jí jsme.

Vše ostatní, co si myslíte, že je důležité, co musíte vědět, dělat a umět, abyste se považovali, měli pocit, že už jste, stala se z vás duchovní bytost a rozumíte duchovnu jsou jen výmysly rozumu. Nic takového není. Lásce a Bohu je naprosto jedno, zda jste duchovní či ne. Co jste splnili a jaké mety jste dosáhli na základě nějakého duchovna, které vymyslel lidský rozum.

Až se naučíte pouze být, být láskou a budete vědět, že jí jste, aniž byste potřebovali vědět rozumem, co je, čím je, mít důkaz pro to, že je, přestanete si na ni hrát, budete schopni i odpustit, propustit. Pak teprve začnete skutečně vědět, umět a rozumět. Pochopíte, že žádné duchovno není. Není a neexistuje žádný konec, kdy už vše víte a umíte. Všemu rozumíte.