Odvádění duší.

Dnes si budeme povídat o odvádění duší. Opět téma, které je stále aktuální bez ohledu na čas. 

Existují mezi námi lidé, co vidí mrtvé a snaží se jim pomoci. Jejich pomoc spočívá v tom, že jim otevírají nějaké portály, které bohužel vytváří jejich vlastní rozum a pomocí církevních rituálů a liturgických slov a textů se je snaží odvést skrze tyto portály do lásky, do světla. 

Mě osobně na tom zaráží, jak mohou používat a věřit něčemu, co vytvořila lidská mysl. Rituály, postupy a slova, která jsou spojena s tímto institutem. S církví, která si myslí, co je to Bůh. Co dělá Bůh, co chce Bůh a jak myslí Bůh.

No nic, to je jen tak naokraj.

Nejdříve je potřeba vysvětlit, co, nebo koho vidíme.

To, co vidíme a nazýváme duchem, je energie rozumu, který vytváří ze své vlastní myšlenky - vzpomínky na sebe sama nehmotné tělo. Je to obraz, nebo odraz jeho vzpomínky na sebe sama do prostoru, jak si náš rozum na sebe sama pamatuje. Tedy to naše rozumové já a vše, co to já reprezentuje. Vzpomínku na sebe sama se vším všudy. Naše vlastní mysl, jak si sebe sama uvědomujeme skrze tělo, když žijeme tuto myšlenku udržuje i dál po smrti, že jsme živí. Je to iluze našeho rozumu o tom, že je dál živý, žije dál. Tato myšlenka rozumu na sebe sama pak existuje dál a rozum funguje dál naprosto stejným způsobem, jako fungoval v hmotném, fyzickém těle. Tedy funguje na naprosto stejných rozumových pochodech jako za života. Dělá stejné věci a chová se stejně, jako za života. Tyto rozumové pochody pak čerpá z té vzpomínky na sebe sama a z toho, co si pamatuje, že se stalo a čím byl.. 

V tomto stavu není rozum schopen vytvořit nic nového, žádnou novou myšlenku. Není schopen učinit žádné nové, jiné rozhodnutí. Oživuje pouze myšlenky a své vlastní vzpomínky, jaké měl za života, Jak myslel a fungoval za života, tak jako své vlastní emoce strachu, zlosti, nenávisti a toto vše pak vidíme a cítíme jako výslednou energii, ducha.

 Rozum jako energie si jede dál po své vlastní koleji a je mu naprosto jedno, zda má hmotné tělo, či nikoliv. Jemu stačí, že dál je a je mu jedno, čím je. Sám sebe udržuje naživu, aby nezanikl. Jen tak může dál existovat jako to JÁ jsem.

A protože víme, že myšlenka rozumu je energie, kterou není možné zničit, tak jako emoce je energie, kterou není možné zničit, můžeme tyto energie cítit a vnímat skrze tělo a mysl.

Takovou moc má lidská mysl a lidská myšlenka – energie rozumu, to naše pomyslné já. Zůstat ukotvena v prostoru a být viděna těmi, co tuto energii dokáží přečíst a převést na obraz. Je to fenomén, který věda nedokáže vysvětlit.

Proč zde někteří zůstávají a jiní ne?

Drží je zde jejich rozumové motivy, které měli za svého života a které pro ně, jejich rozum byli důležité.

Drží je zde jejich vlastní rozum a jeho vlastní myšlenky, motivy a emoce, které vytvořil za života. Vzpomínky na to, co se stalo, jak se to stalo, proč se to stalo a jak jim u toho bylo. Energie touhy, energie chtění, energie viny, energie moci, energie nenávisti, zlosti, žárlivosti, energie nespravedlnosti + myšlenky s nimi spojené, tedy všechny energie bez rozdílu, které on sám jako rozum vytvořil skrze myšlenku a emoci během života a které nebyl schopen změnit či napravit.

Motiv neumřít a žít věčně jako ten, kým jsem teď. Motiv věčného života. Jde o naše myšlenky a představy o tom, jak budeme existovat po naší smrti. Náš rozum si představuje, že bude dál existovat naprosto stejně, jako za života. Že budeme mít dál to svoje tělíčko, které vidíme v zrcadle a budeme mít naprosto všechny vzpomínky, tedy myšlenky na sebe sama a vše kolem nás.

Motiv pomsty. Pomstít se za to, co se mi stalo.

Motiv viny. Touha napravit to, změnit to.

Motiv žárlivosti.

Motiv nespravedlnosti. Touha dosáhnout spravedlnosti a spravedlivého potrestání těch, co to způsobili.

Motiv být uznávaným za to, co jsem udělal, co jsem vymyslel.

Motiv v podobě čekání na odměnu. Že budu odměněn za svou snahu.

Motiv výjimečnosti, vyvolenosti.

Motiv nenávisti ke všem za to, co se mi stalo.

Motiv dosáhnout svého, stůj, co stůj.

Motiv mesiášství, že je mou povinností všechny zachránit a uchránit. Zbavit je bolesti.

Motiv zbavit lidi zla.

Motiv zničit zlo.

Motiv čekání, až dostanu nové tělo.

Motiv bolesti a ztráty, tedy lpění na něčem či na někom.

Motiv nesmíření se s tím, co se stalo. Nepřijetí toho, co se stalo.

Jak vidíte sami, výčet všech motivů, které nás zde drží je nekonečný. Nikdy nevíme, co náš vlastní rozum vytvořil a proč.

Po smrti, pokud jsme smíření se smrtí těla a se vším, co se v našem životě stalo, není důvod k tomu, aby nás zde dál držel náš vlastní rozum.

Pokud zde duch, tedy to, co vytváří rozum a nazýváme to duchem zůstává, je potřeba hledat, čeho se ten rozum drží. Na čem lpí. Čeho se odmítá vzdát. O co mu doopravdy jde.

Je naivní si myslet, že když byl živý, měl tělo a nenáviděl vše a všechny, tedy nebylo nic, co by mohlo změnit jeho myšlení a uvažování, že ho změníte, když už tělo nemá. Že mu pošlete nějakou energii, odříkáte liturgická slova a jeho způsob myšlení se změní. Nebo že mu otevřete nějaký portál, on jím projde a nějaká energie mu udělá lobotomii. Zbaví ho rozumu, té vzpomínky na tělo a energií, které vytváří, zloby a nenávisti. Když to nebylo možné za života, není to možné ani po smrti.

Co tedy doopravdy děláte?

Vy vůči němu uplatňujete své chtění a svou moc nad ním, že vy to takto chcete. Chcete ho, jeho myšlení změnit skrze své chtění. Nedáváte mu na výběr. Rozhodli jste za něj, jaký má být, čím má být a kde má být. Copak to lze? Jen pro to, že už nemá fyzické tělo? Vy přeci nemůžete změnit, nebo zničit jeho mysl a rozum. Jeho vzpomínku na sebe sama. Ani vy, ani Bůh, ani žádná jiná energie toto nedokáže. Vy v té chvíli použijete svou vlastní mysl, svou vlastní energii rozumu a chtění, já vím nejlépe, co je pro tebe nejlepší a touto rozumovou energií ho někam natlačíte a zavřete proti jeho vlastní vůli. Nic jste nevyřešili a nikomu jste nepomohli. Jen jste je uvěznili v nějakém vámi vytvořeném prostoru vaší vlastní myslí. V energii, vytvořené vaší myslí, která koresponduje s myslí těch mrtvých. Po které touží jejich rozum. Že už je to vyřešeno a oni už nemusí myslet. Že je tato energie zbavila jejich vlastní mysli na sebe sama. I toto umí náš rozum, bohužel.

Je to naprosto stejné, jako kdybych chtěla teď v tuto chvíli po vás a po vašem rozumu, abyste mysleli jinak. Předělat vás a vaše myšlení, vaši pravdu o tom, co děláte, jak to děláte a proč to děláte, vaše motivy a vaše pravdy nějakou energií, a vy začnete myslet jinak a uvědomíte si pravdu o tom, co ve skutečnosti děláte. Copak to lze?

Já to mohu pouze napsat skrze slova. Nic víc. To, zda o ní začnete přemýšlet a hledat odpovědi, co je pravda a co není, jak to funguje a jak ne, je pouze na vás. Já vás k té pravdě nemohu ničím donutit. To vy sami se pro ni potřebujete rozhodnout skrze lásku v sobě a k sobě. Pravdu, která není v rozumu a v tom, jak si to rozum představuje, že to funguje. Jak si myslí, že to je.

O co ve skutečnosti jde? O vás, nebo o ně. O to, jak jste dobří? Jak vy víte a umíte? Víte vůbec, kam je posíláte? Víte, kde po tom vašem rituálu skutečně jsou? 

Pokud vám stále odpovídá člověk, tak je bohužel stále zde. My buď uvidíme jakýsi záblesk, nebo se ptáme přímo Boha, bezpodmínečné lásky, zda duše odešla.

Zde nejde o vás, abyste splnili, ale o ně. Aby oni chtěli. Aby se svobodně a dobrovolně rozhodli sami odejít. Aby se oni sami rozhodli vzdát se rozumu, té vzpomínky na toho, kým byli. Oni sami a ne, že vy je toho zbavíte. Protože to není možné. To mohou udělat pouze oni sami, že se pro to rozhodnou. Rozhodnou se pro lásku. Rozhodnou se mít se rádi. Dají sami sobě lásku. Nechají vše lidské, vzpomínku na vše lidské zde. Uvědomí si, že to už nepotřebují. Uvědomí si, že to je zde drží. To lidské, jejich vlastní rozum. 

Což není tak jednoduché. Obnáší to hodiny vysvětlování a hledání všech motivů, které tam ten člověk má a které ho zde drží. Ukazovat mu ty motivy, aby si je uvědomil. Podíval se na ně jinak než jako rozum. Jako to, čím je teď. Vysvětlit mu, tedy jeho rozumu, jak sám sobě ubližuje i po smrti. Drží se něčeho, co už není, neexistuje, co je již jen vzpomínkou rozumu a lidské mysli, uchycenou v čase, v minulém. Že minulost není možné vrátit, změnit a napravit. Existuje uchycená v čase, který je minulostí, a to je tak vše. Že záleží pouze na tom, co udělá teď a tady. Jak se rozhodne teď a tady. Ukončit to, nebo to stále a dokola oživovat a prožívat donekonečna. Jde o to, odpustit si z lásky k sobě, jako láska. Toto odpuštění sobě sama je tou nejvyšší formou lásky bez rozumových podmínek. Lásky, kterou je sám Bůh v nás, tedy naše duše.

Toto není možné suplovat a vytvořit v člověku skrze jakékoliv energie a portály. Vy nemůžete suplovat, vytvořit energii lásky Boha v člověku skrze vaše slova a myšlenky, chtění.

Pokud se vám toto povede, že se ten duch sám, dobrovolně rozhodne pro lásku, začne v něm převládat láska, jeho vlastní duše. Rozpomene se na to, čím teď a tady ve skutečnosti je. Duše – láska pak ví, co má dělat. Vůbec vás k tomu nepotřebuje. Nepotřebuje, abyste jí otevírali nějaký portál, protože ona sama je tím portálem. Ona sama je tím světlem a láskou. Ona sama ví, kam má jít, kam patří. Protože v tu chvíli je jeho součástí.

Pokud řešíme někoho, kdo si vzal život, nebo zemřel násilnou smrtí, je potřeba mu vysvětlit, že už to není důležité. Je to vzpomínka, je to zkušenost, která už není a neexistuje. Nemá jak a čím mu v tuto chvíli ublížit. I přes to, co se stalo a že umřel, dál existuje. Aby se on sám zamyslel nad tím, jak to, že existuje, když umřel a nemá tělo. Co tedy existuje? Jak existuje? Co to tedy je, čím tedy je? A proč zde stále je. Co ho zde drží, co mu nedovolí odejít. Vina? A co s ním ta vina dělá? Pomáhá mu být štastný, nebo mu dál i po smrti ubližuje? K čemu mu v té chvíli je? K čemu mu slouží? Pomáhá? Kdo se viní za své rozhodnutí? Rozum, nebo láska.

Toto je skutečná práce, jak pomáhat těm, co jsou zde a nemohou odejít. A ne je někam natlačit svým chtěním. Že se jejich rozum jen tak, protože to chcete, přemění na lásku. Nebo že to udělá sám Bůh, jen pro to, že to vy chcete. Jen pro to, že vy si myslíte, že to takto funguje. Bůh - láska nemůže jít proti naší vůli, proti našemu vlastnímu rozumu.

Je hezké pomáhat. Ovšem, je také potřeba vědět a znát, co ve skutečnosti děláme. A bohužel v rozumu, v rozumovém manuálu, v rozumovém postupu tu odpověď nenaleznete. Proč? Protože rozum není schopen tolik informací pojmout a roztřídit, natož jim porozumět. Rozum vidí vždy a pouze jeden malý dílek z určitého celku, kdy tyto malé dílky z celků skládá jeden k druhému a z toho si vytváří svou pravdu, postup a manuál. Vše ostatní, co na to má vliv, není schopen vidět. A my, abychom tomu byli schopni porozumět, potřebujeme pomalu odkrývat i to, co náš rozum nebyl schopen vidět. Co vše je skryto v těch jednotlivých celcích a jak to vše spolu souvisí. A ne si vybrat pouze to, co se líbí našemu rozumu, kdy má pocit, že ví, že tomu rozumí, protože to někdo řekl a je to stejné jako to, co si on sám o tom myslí.

Existuje rčení: "Vím, že nic nevím." "Myslet, znamená houbeles vědět."