Osobní rozvoj

Nejdříve začnu tím, že se podíváme na ty úžasné dimenze 3D, 4D, 5D ...., o kterých různí esoterici tak rádi mluví. Jak v nich již jsou a vy v nich můžete být také.

Co to vlastně je?

Dimenze je rozměr, tedy to, jak vidíme a vnímáme sebe vůči okolí, prostoru a předmětům. Stejně tak jako předměty samotné, jako člověk, svým rozumem skrze naše smysly. 3D je v podstatě vnímání a vidění na základě délky, výšky a hloubky. Náš rozum vše vidí prostorově a i my existujeme prostorově. Tedy nic jiného, než schopnost našeho mozku vidět prostorově a uvědomovat si sám sebe prostorově v prostoru, na základě těchto pojmů, blízko, daleko, hluboko, vysoko, tlustý, široký, tenký, kulatý.....

Co je tedy čtvrtým rozměrem? Tím je čas. Uvědomování si sebe sama na jakési pomyslné časové ose utvořené z toho, co bylo-minulost-vzpomínky, a toho, co bude-budoucnost -naše představy. Čas, který je utvořen z veličin den, noc, ráno, večer, rok, hodina, vteřina ....., tak potřebných pro náš rozum. Něco, co není hmotné, není vidět a nedá se to uchopit. Existuje pouze v naší hlavě a na ciferníku hodin. Ručiček, které obíhají stále dokola, a když oběhnou kruh, znamená to pro náš rozum, že uběhla jedna hodina. My ho pouze měříme, ale nevidíme.

Co jsou další dimenze? Je to způsob a schopnost našeho mozku a rozumu vidět a vnímat věci jinak, jiným způsobem. Tím je například vidět čas. Ne tak, jak to umíme, na základě pojmů o čase. Ale umět vidět vše najednou bez časového ohraničení. Bez těch časových pojmů a dělení na minulost, současnost a budoucnost. Jsou to tedy v podstatě naše schopnosti, které se nezakládají na rozumových, naučených pojmech o tom, co je co. Co je hmota a co není. Co je pevné, propustné a co není. Co existuje a co ne. Pro náš rozum není problém to vidět

Je tedy směšné číst ty nesmysly o tom, jak budeme žít v nějaké 4, 5, 6 dimenzi. Jak se naše Země už nachází v 4 dimenzi. Zeptám se vás, těch, co o tom mluví. Jak ta naše Země tedy v té 4D vypadá? Z čeho je utvořena? Je hmotná? Nebo není? A jak vypadáme my? Z čeho jsme utvořeni? Z myšlenkové představy sami o sobě? Jsme nehmotní? Protože pokud jsme nehmotní, a vše kolem nás je také nehmotné, nemáme ručičky, nožičky, hlavu ... Nemůžeme se ničeho dotknout.

No a ta hloupost s krystalickým tělem. Víte, co znamená slovo krystalický? Je to název pro strukturu, mřížku, seřazení molekul do určitého prostorového tvaru, a tato struktura, mřížka tvoří hmotu. HMOTU. Jediné, co je nehmotné, je naše duše. Ovšem, naše duše jako taková nepotřebuje tělo a rozum k tomu, aby byla a existovala. Nepotřebuje Zemi, ani lidi a předměty k tomu, aby byla. Nepotřebuje se ničeho dotýkat, aby byla. Nemá žádné lidské vlastnosti, emoce, pocity a myšlenky. Aby mohla cítit, potřebuje k tomu hmotu a lidské, hmotné tělo.

No, to jsme si tedy vysvětlili pojem dimenze.

Teď k tomu osobnímu rozvoji.

Opět mě neustále udivuje, jak každý píše o tom, jak na sobě začal pracovat a okamžitě se mu změnil život. Vše se mu daří, je v pohodě, šťastný a má vše. Vše, co chtěl a co si přeje, se mu plní. Bodejť by ne, když na tuto představu naláká mnoho a mnoho lidí, kteří jsou za ni ochotni zaplatit. To se to pak žije. Když vám tu vaši představu naplní druzí skrze své peníze.

Toto milí zlatí není osobní rozvoj. Že si na tomto postavím a vystavím svou živnost, která mi zajistí vše, co můj rozum považuje za rozvoj. Ano, je to rozvoj, ale pouze a jenom v hmotné úrovni, která mě dělá šťastným a spokojeným, uspokojuje můj rozum, že má vše, o čem si myslí, že potřebuje k tomu, aby byl šťastný a netrpěl nedostatkem. Za peníze klientů si postavím dům. Za peníze klientů pojedu na dovolenou. Za peníze klientů si koupím to a ono. Já osobně bych byla také šťastná, jak se mi vše plní. Nemít žádné starosti s tím, kde na to vše vezmu peníze. Osobní rozvoj není postaven na penězích druhých. Na tom, kolik mám klientů.

Osobní rozvoj je osobní. Týká se pouze a jenom mne. Ne druhých. Ne mého manžela. Ne mých dětí. Ale pouze mne samého. Bohužel, dnes se děje naprosto něco jiného. Někdo něco objeví, něčemu porozumí, něco pochopí, něco se mu povede a už okamžitě utíká tento svůj vlastní maličkatý objev a úspěch ukazovat a učit druhé. Udělej to přesně tak, jak jsem to udělal já sám. Naučím tě to, co umím já. Naučím tě, jak tomu máš rozumět. Jak máš myslet. Jak to máš cítit. Proč to máš tak cítit. Proč tomu máš tak rozumět. Jak máš myslet.

A když to vše, co umím já, do puntíku splníš, zopakuješ stejné, MÉ věty, budeš mít stejné, MÉ pocity, stejnou, MOU pravdu, stejné, MÉ pochopení, stejné, MÉ myšlenky, tak jsi na stejné úrovni, jako já. Můžeš to učit druhé, stejně, jako já. Dokonce ti na to dám potvrzení, aby ti lidé věřili. A opět, nechám si za to zaplatit. Nic proti placení, ale vy neplatíte za pomoc, ale za způsob, jak si vydělávat.

Kdo by to nechtěl, že? Zbavit se své vlastní odpovědnosti za svůj život, za to, co jsme si sami způsobili svým myšlením. Přenést tu odpovědnost na druhé, tím, že to našemu rozumu vysvětlí. Zbavit se své vlastní moudrosti, která se neřídí tím, co chtějí druzí, co si o tom myslí druzí, jak to vidí druzí, jak to cítí druzí, a která nám dělá potíže tak dlouho, dokud ji my sami nenajdeme a nepoznáme. Moudrost, která je uložená v našich vlastních vzpomínkách, v minulých životech. Skutečná pravda, ke které se můžeme dobrat a dostat pouze my sami. Jen my můžeme vědět, co se doopravdy stalo a proč. Skutečnou pravdu o tom, jak to bylo. Copak toto může někdo jiný vědět? Znát motiv toho člověka, kterým jste byli? Byli. Ne toho, kterým jste teď. Že vám to vysvětlí, tak, jak on si myslí, že to bylo a tím dá pocit vašemu rozumu, že ví.

Tím se dostáváme k dalšímu problému, který se v dnešní době hojně objevuje a který využívají ti, co vám nabízí osobní rozvoj, či pomoc. A tím je přeprogramování naší mysli. Jeden program nahradíme jiným.

Co je to vlastně program?

Je to utvořená pravda našeho rozumu o něčem. Jak on si myslí, že to je, že to bylo. Jak on si to pamatuje a co mu dává rozumový smysl, vysvětlení. Pokud mu to, našemu rozumu někdo vysvětlí lépe, okamžitě se s touto pravdou ztotožní a nahradí stávající program-pravdu tím novým, novou pravdou. To jsou ty úžasné věty typu: už nemám strach, propouštím ho ze svého života .... Žiju v hojnosti .... Bla, bla, bla. Náš rozum uvěřil tomu, že to propustil a už to není. Pro náš rozum to okamžitě přestane existovat. Ztotožní se s touto novou představou a nějaký čas žije v této euforii, jak je šťastný. Vidí svět skrz růžové brýle a do té doby, než si uvědomí, že mu něco vadí. Ono se to pomaličku začne objevovat a vyplouvat na povrch. Opět se to vrátí. A náš rozum se snaží to odsouvat, přehlížet. Udělá vše pro to, aby zůstal v tom krásném snu o tom, jak je šťastný. Vzniklý problém nahradí nějakou novou větou, novou mantrou, která ho opět vrátí do toho krásného snu, jak to má už vyřešené. A mezi tím naše minulá já dál existují a jejich emoce a myšlenky dál pracují napříč časem a mají na nás vliv tak dlouho, dokud oni sami se nepodívají na skutečnou pravdu o tom, co se stalo. Ne rozumem, jak si to pamatují, ale skrze duši.

Mám jednu otázku. Jak může náš rozum propustit něco, o čem nic neví. Neví, kdy to vzniklo, jak to vzniklo, tedy nezná příčinu, natož všechny souvislosti a koho se to týká. Jak ten dotyčný v té chvíli myslel, co cítil, čeho se bál? Co ho vedlo k jeho rozhodnutí? Co následovalo? Jak skončil? Toto vše totiž existuje a pracuje, má na nás vliv tak dlouho, dokud není vynesena na povrch skutečná pravda o tom, co se stalo a není pochopena ze strany toho, kým jsme byli. Ne toho, kým jsme teď.

Co doopravdy děláme sami sobě skrze ty úžasné věty, mantry a přeprogramování?

Skrze ně utíkáme před pravdou o tom, jakými lidmi jsme byli. Čemu jsme jako ti jiní lidé věřili a co vše nás zde, po naší smrti drží. Smutek, žal, nenávist, zloba, touha po pomstě, nespravedlnost, bezmoc, ztráta, bolest fyzická i emoční, protože to není tím člověkem pochopeno. Jsme spojeni s těmi, kterými jsme byli. Oni jsou já a já jsem oni. Díky tomuto spojení a propojení si dál tyto jejich problémy, neviditelné energie myšlenek, programů a emocí valíme i my sami před sebou do budoucnosti. Je pěkné, že si to rozumem vysvětlíte. Věty typu: on to tak nemyslel. Nevěděl, co dělá. Byl zmatený, nevěděl si rady. Měl strach, neměl na výběr, bylo to nutné ..... Ovšem tímto vysvětlením tyto energie emocí nepřestanou existovat. Nepřestanou existovat jen pro to, že je odmítnete. Že je nahradíte větou, že se vás to netýká. Poprosíte někoho, aby vás toho zbavil. Tím se ochuzujete o poznání. O pravdu a moudrost. Co vše jste jako jiný člověk zažili a prožili.

Toto je osobní rozvoj. Poznat a pochopit, proč člověk dělá to, co dělá. Proč jedná tak, jak jedná. Proč já dělám to, co dělám. Co, kdo a jaké emoce mají na mě vliv. Jaká vzpomínka, ukotvená v čase. Skrze vlastní zkušenost, kterou vám poskytují vaše minulá já. Ne zkušenost někoho jiného. Ne vysvětlení někoho jiného. Ne moudrost někoho jiného. Ale pouze a jenom nalezení skutečné příčiny, která je schovaná v čase a zabalená do rozumových vět a vysvětlení, takže není lehké se k ní dostat. Pravda o tom, co se doopravdy stalo a proč, kterou dokáže vidět pouze naše duše, která není ovlivněna rozumem a emocemi. Naše duše, která nás propojí s tím, kým jsme byli. A tomu, kým jsme byli ukázat skutečnou pravdu o tom, co se stalo. Ne tu, kterou mu vytvořil jeho rozum. Jak si ji pamatuje jeho rozum. Toto není možné nahradit nějakým novým, lepším programem, mantrou a rozumovým vysvětlením. Že to jemu a sobě rozumově vysvětlíte. A tím je to hotovo. Není a nebude. Tím pouze uspokojíte svůj a jeho rozum. To, že mu to vysvětlíte, mu nepomůže. Neosvobodí ho od těla. Vysvětlení ho nezbaví všech těch emocí a myšlenek. On potřebuje uvidět a poznat skutečnou pravdu, která jinak zůstane dál skryta, zahalena rozumem. Tu dokáže vidět pouze duše, která o tom, co se stalo, nepřemýšlí, jen se dívá. Dokáže během jedné vteřiny uvidět celý svůj život, jak ho prožila jako člověk a porozumět mu.

Jak jsem již mnohokrát napsala, zde je nejdůležitější se osvobodit od svého rozumu, jak on to vidí, jak on si to pamatuje a jak on o tom přemýšlí. Toto je to nejtěžší na celé věci. Vzdát se svého rozumu a uvědomit si, čím ve skutečnosti jsme. Láskou, která nemá problém s tím, co se stalo. Nehodnotí to a nesoudí, jako náš rozum. Láska, které nic nebrání v tom, aby si odpustila. Aby si ten, kým jsme byli, uvědomil, kým, čím doopravdy je, byl a vždy bude. Aby se vzdal té vzpomínky na toho, kým byl. Přestal o sobě smýšlet jako o člověku. Té rozumové vzpomínky na sebe sama, která ho zde drží a nedovolí mu odejít. Zde, v této chvíli teprve můžete poznat a pochopit, jakou moc nad námi má náš vlastní rozum. Něco, co není možné rozumem pochopit.

Máte podobné zkušenosti? Podělte se s námi o ně..

Psát k tomuto článku prostřednictvím 'Facebook" stránky můžete zde