Paralelní vesmíry

Dne se opět vrátím k tématu o paralelních vesmírech.

Je to opět pojem pro náš rozum, který vymyslel náš rozum pro něco, co nedokáže pochopit. A tak si vymyslel slovo paralelní vesmír.

Jak tomu máme rozumět?

Že existujeme vícekrát? Co to znamená? Že máme naprosto stejná těla? Vypadáme stejně? Máme stejné vlastnosti? Ale? Žijeme jinak? Prožíváme svůj, tento jeden konkrétní hmotný život ve více realitách, které se od sebe liší díky našim volbám?

No zní to logicky, že? Ovšem, to by znamenalo, že by byla všechna naše současná já propojena skrze jednu naši společnou duši a my bychom sdíleli myšlenky, vjemy, činy, emoce a pocity s těmi všemi, kterými jsme v těch paralelních realitách.

Takže? Byli byste schopni si vůbec uvědomit, kdo, kým jste? Tím prvním, druhým, třetím …. Co je vaše a co patří tomu stejnému, co učinil jinou volbu a tím zažívá a prožívá naprosto něco jiného?

Položil si někdo z vás tuto zásadní otázku? Asi ne.

Ono stačí, že nás ovlivňují ti, kterými jsme byli a dělají nám v našem životě pěkné brikule a my o tom nemáme tušení, že děláme díky nim naprosto stejné chyby, stejná rozhodnutí a myslíme stejně, jako oni - my tenkrát.

Existujeme teď a tady pouze jednou. Tedy jako jedna jediná hmotná bytost, která je unikátní. Bytost, která si uvědomuje sebe sama, že je a existuje skrze rozum, že je a existuje. Rozum nám říká, že jsem, a to na základě toho, že se vidím a cítím. Uvědomuji si sebe sama, že dýchám, že mi bije srdce, mohu se dotýkat, mohu cítit, mohu vytvářet myšlenku, mluvit, formulovat slova a věty … Uvědomuji si sebe sama v prostoru, kde se nacházím. Uvědomuji si čas, ve kterém se nacházím teď, tak jako čas, ve kterém jsem se nacházel před chvílí a čas, který ještě nenastal a já nevím, kde se budu nacházet. 

Toto vše je vědomí, které vytváří náš rozum. Vědomí sebe sama, že jsem. A abych mohl být, abych tedy existoval skrze rozum, pro můj rozum, potřebuji tomu být dát název. Člověk, lidská bytost, muž, žena, otec, matka, …. Těmito názvy se stávám samostatnou, existující jednotkou pro svůj rozum.

Ve skutečnosti jsou to názvy pro různé role a činnosti, které náš rozum potřebuje pro to, aby si byl schopen v tu konkrétní chvíli uvědomit, kde je a čím je vůči druhým. A druzí si mohli uvědomit, čím jsem pro ně já a oni zase pro mne. Cizinec, přítel, nepřítel, sluha, pán….

Jak vidíte, vše, čím jsme a za co se považujeme vytváří náš vlastní rozum.

A opět náš vlastní rozum vymyslel paralelní vesmíry pro něco, čemu nerozumí a neví, co bude, až tato naše současná hmotná existence přestane existovat. Naše tělo zestárne, ztratí sílu a rozpadne se na prach. A to vše jen pro to, aby díky této své představě nezanikl. Nezanikne jako já jsem. Bude dál existovat a žít v paralelním vesmíru jako ten, kým si myslí, že je v tuto chvíli.

Problémem dnešní doby je, že vědci tomu chtějí porozumět a pro to, čemu nerozumí, co nevidí, necítí a nechápou vymyslí název a tím to pro ně začne existovat a oni věří, že je to pravda.

Dalším problémem je, že nechápou vědomí. Pletou si ho s duší. Vědomí máme dvě. Jedno vytváří náš rozum, a to zde zůstává po smrti.

Druhé vědomí není vědomým rozumovým, ale skutečnou pravdou, na kterou se dívá duše bez jakéhokoliv rozumového uvažování a vyhodnocování. Duše, která je z té pravdy utvořena. Pro ni není, neexistuje čas a prostor. Ona sama je tím časem a prostorem. Je vším a zároveň ničím. Nemá název, nemá identitu, nemá já jsem. Ona je.

Duše ví a nepotřebuje k tomu rozum. To je něco, co vědci nechápou a ani nemohou pochopit, protože se to nedá rozumově vysvětlit a rozumově pochopit, pouze zažít. Když to zažijete, víte, rozumíte a chápete beze slov a váš rozum lapá po dechu a nechápe a nerozumí, co se stalo. Jak může vědět, aniž by o tom on sám rozumoval. Co tedy začne dělat? Chce to uchopit, chce to pochopit, ale nemá jak. A tak si začne vymýšlet a začne nehmotné přetvářet v hmotu, tu hmotu, které rozumí. Tedy ve slova a názvy, která mu dávají smysl a pocit, že to existuje.

Copak lze pocit, myšlenku či emoci vzít, zkapalnit ji, zmrazit ji, dát ji pod mikroskop a zkoumat, z čeho je utvořena? Lze takto zkoumat lásku, či závist nebo nenávist? Z čeho je utvořena? Lze zkoumat něco, co není hmotné a nikdy nebude?

My to můžeme pouze vidět skrze přístroje, tedy jak se to projevuje - ukazuje skrze světlo, barvu, vlnění, tedy parametry, které někdo na tom přístroji nastavil, tedy opět jeho rozum, ale to je tak vše.

To, co vědci a rúzní ezoterici nazývají paralelními vesmíry jsou jen záznamy - nehmotné informace všude kolem nás, které nepodléhají času. Tedy minulost, současnost i budoucnost, které existují zároveň.

Chci tím říci, že vy, každý z nás existujeme teď v tuto chvíli jak hmotné bytosti, tak i ty nehmotné, kterými jsme byli a které podle měření času naším rozumem jsou již dávno mrtví. Čas je pro nás a náš rozum tím paralelním vesmírem.

Pro nás ti, kteří teprve budou ještě neexistují, nejsou, nemají hmotné tělo. Až se narodí a budou existovat, zase my pro ně nebudeme existovat, budeme minulost – mrtví - vzpomínka. Vše se tedy odvíjí od našeho rozumu a jeho pojmu o čase. Čas je pro nás jako hmotného člověka a pro náš rozum velice důležitý. Bez této rozumové energie, jednotky času bychom nevěděli, že jsme teď a tady v této době, v této realitě, v tomto čase, že žijeme, kým jsme, kde jsme, zda jsme živý či mrtví a zda vůbec jsme, existujeme.

Vše, co zde kdy bylo, zůstává, jen forma se mění. Hmota se přemění na pouhou nehmotnou a neviditelnou informaci.

Co se děje, když vzpomínáme? Náš mozek a rozum vyhledá informaci a tu nám pak náš rozum přetvoří do vzpomínky na minulost, jak jsme ji v té chvíli, kdy se to něco, na co vzpomínáme dělo, jak jsme to prožívali skrze náš rozum. Jak to bylo, jak nám bylo a my si to představujeme právě skrze rozum a myšlenku.

Tato vzpomínka, myšlenka rozumu na minulé může být tak silná, že ji můžeme cítit, vnímat na těle, cítit vůně, doteky. Tato prožitá minulost a vzpomínka na ni může být tak silná a opojná, nebo naopak strašná a hrozivá, která nám způsobila trauma a bolest, že v ní náš vlastní rozum uvízne a uvěří jí, že je to skutečné a děje se to teď a tady. Náš rozum ztratí pojem o čase, který je tak důležitý pro to, abychom si uvědomili, kde se nyní nacházíme.

Takže, paralelní vesmíry jsou ve skutečnosti naše vlastní existence v minulosti. Naše existence, které žili a už existují v prostoru jen jako záznam o této existenci skrze rozumovou energii na sebe sama. Jako na to, já jsem a uvědomuji si, že jsem. Tedy rozumové vědomí a uvědomování si sebe sama.

Díky tomuto rozumovému vědomí, kdy se rozum bojí, že po smrti těla přestane existovat a odmítá se vzdát této své představy o sobě, že je živý, že je člověkem, je zde mnoho duší chyceno a uvězněno v pasti rozumu.

Rozum není schopen pochopit, že je pouze nástrojem, energií, která je součástí těla, ale není tělem a nemá tělo. Není schopen pochopit, že jako energie k tomu, aby byl a existoval, tělo a já nepotřebuje. Že když se vzdá toho klamného já a představy o sobě sama, že je živý, živá bytost, že nezanikne, ale pouze se přemění na něco nádherného, co si nedokáže představit, protože se s tím nikdy nesetkal. Nikdy to nepoznal. Protože jako součást těla toho nebyl a není schopen.

Jsou tací, co toto rozumové vědomí, tento záznam dokáží vidět a přečíst. Dokáží vidět minulost. To jsou ti, co vidí, slyší a cítí mrtvé.

A jsou mezi námi i tací, jejichž rozum se rozhodl pro lásku. Díky tomu ji zažil a pocítil. Už ví, že je, že existuje a nepochybuje. Propojil se s duší, láskou uvnitř i vně a nechává se jí vést. Věří jí. Díky tomu ví, aniž by tomu potřeboval rozumět, jak to ví. Tito lidé pak vidí rozumové vědomí, tedy mrtvé a to, co vytvořil jejich rozum a také vše vidí jako láska, skutečnou pravdu o tom, co se doopravdy stalo a proč. Vidí, čím je zde jejich vlastní rozum drží a nedovolí lásce v nich, tomu skutečnému, čím jsme, odejít. Vidí to jinak, jiným způsobem. Jako by se na to vše dívali jako na film v kině, odněkud z vrchu a zároveň toho byli součástí.

Když se na vše díváme jako láska, a je jedno, zda na svůj, nebo cizí život, nic necítíme. Neprožíváme to tělesně. Jen víme. Pokud se do toho zapojí náš rozum a převezme iniciativu nad duší, láskou, chce to režírovat a mít pod kontrolou, chce tomu rozumět, vrátí nás zpět do minulosti a my to prožíváme opět, jako by se nám to dělo teď a tady.

Kdo lpí pouze na svém rozumovém vědění, rozumovém vědomí – já vím, na svém já jsem a na naučeném rozumem, nikdy nebude schopen uvidět pravdu, pochopit pravdu, byť by ji měl přímo před nosem. Vždy to bude pouze a jenom pravda rozumu, jak on si myslí, že to je. Čemu uvěřil, že to je. Sám sebe přesvědčil, že to je.

Pouze láska, ne lidská, rozumová, ale ta, která je součástí celého vesmíru i nás samých dokáže tuto nehmotnou formu, minulý, již nehmotný záznam, lidi, věci a budovy změnit a přeměnit na skutečnou a existující hmotnou formu, která pro nás teď a tady, v tuto chvíli začne existovat. A my jsme schopni si to uvědomit a rozlišit, zda je to jen sen, představa, vzpomínka rozumu, nebo si uvědomujeme obě reality, vidíme je a uvědomujeme si je, že existují zároveň a jsou hmotné. Což bývá pro náš rozum hodně matoucí.

Pouze díky ní se můžeme ocitnout v minulosti. Buď nás tam přenese, nebo minulost přenese k nám. Proč? To nikdo neví, to ví pouze ona.

Ano, existují jiné vesmíry, ale ne takové, jak si je představuje náš rozum. Jsou to vesmíry, které mohou být jak hmotné, ovšem jinak, tak také pro náš rozum neviditelné, protože jsou utvořeny z naprosto jiné energie. A ať se budou vědci sebevíc snažit tomu porozumět, co to je a jak to funguje, nikdy se ke skutečné pravdě nepřiblíží, protože tu pravdu hledá jejich rozum. Chce tomu porozumět jejich rozum. Láska uvnitř nich ji ví a nepotřebuje tomu rozumět. Nemá rozumovou potřebu to ovládat, jak po tom touží rozum. Láska se neřídí rozumem, neovládá nic a nikoho, ani sebe sama. Pracuje skrze skutečnou pravdou.