CO TO VLASTNĚ JE?

Stále a dokola o tom slyšíme.

Příčina je v podstatě motiv, který nás vedl k nějakému rozhodnutí a následnému činu, jednání a konání. Příčina - motiv je vždy spojena s našimi emocemi, naším rozpoložením a naším rozumovým uvažováním v tu danou, konkrétní situaci. Rozhodujeme se na základě vyhodnocení té dané situace rozumem.

Motivů může být nespočet. Strach, touha, sny, představy našeho rozumu, hněv, nespravedlnost, ukřivděnost, ponížení .....

Důsledek je to, jak se na základě emocí a rozumu rozhodneme a co následuje bezprostředně po našem rozhodnutí a co nám to způsobí směrem do budoucnosti. Tedy další a další příčiny a důsledky, které se na sebe nabalují jako klubíčko nití.

Pokud se rozhodneme pro změnu, vyřešit některý svůj konkrétní problém, je potřeba nalézt příčinu toho, co se s námi děje. Skutečnou příčinu, která nám způsobuje teď a tady problémy. Něco, co je zasunuto hluboko v nás a my si to ani neuvědomujeme. Nemáme k tomu přístup. Nebo to náš rozum odmítá.

Není jednoduché se ke skutečné, té úplně první příčině dobrat. Je to taková detektivní práce, kdy rozmotáváte pocity a emoce od teď a tady nazpět v čase, až k té úplně první, která to vše, co potřebujeme vyřešit, ten jeden konkrétní problém teď a tady odstartovala.

Pokud chceme vyřešit svůj problém, vždy a pouze řešíme sebe sama. Ne ty druhé. Ne jejich motivy a pocity. Co nám udělali a proč to udělali. Řešíme pouze a jenom své vlastní motivy. Protože my nevíme a neznáme motivy druhých. My se jen domníváme, co je k tomu vedlo. Je to jen taková berlička pro náš rozum. Jak on si myslí, že to bylo. Nejhorší je, když své rozhodnutí svádíme na druhé, že jsme museli, že nás k tomu donutili. Občas nám totiž nic jiného nezbývá. Není jiná možnost. I toto bylo pouze a jenom naše vlastní rozhodnutí a je potřeba ho přijmout a smířit se s ním.

Opět jeden příklad ze života.

V jednom svém minulém životě jsem žila v malé vesnici. Už jsem byla stará a učila jsem mladou dívku tomu, co jsem uměla já sama. Jednoho dne přišli cizí muži a všechny naše muže, jak staré, tak mladé včetně dětí pozabíjeli. Ženy začaly prchat, ale nebylo kam. Byly zahnány k propasti. V tuto chvíli měly na výběr. Skočit do propasti, nebo zůstat. Zvolily si život. Ovšem jaký, že? Být pouhou věcí? Mít menší hodnotu než pes? Ty ženy netušily, co je čeká. Že to bude daleko horší, než samotná smrt. Budou umírat pomalu, za živa. Já a mladá dívka, o kterou jsem se starala jsme zvolily vysvobození skokem do propasti. Zvolily jsme smrt bez utrpení.

Jak vidíte, vždy máte na vybranou. Vždy.

Jsou lidé, psychologové, terapeuti a léčitelé, co umí najít příčinu teď a tady. V podstatě tu úplně konečnou příčinu, která je výsledkem všech příčin v tomto čase. Ovšem už neumí najít tu úplně první, která je tou nejdůležitější a od které je potřeba začít. Z minulosti směrem k teď a tady.

Umí vám to pojmenovat a vysvětlit z pohledu teď a tady. Ovšem, to je tak vše. Pak přichází na řadu ty naučené věty, jak se s tím musíte vyrovnat, přijmout to, pochopit to, nechat to být, nechat to jít, nezabývat se minulostí atd.

Ovšem, jak to máte udělat, když to nejde? Když toho nejste schopni? Jak máte svému rozumu poručit, aby se tím nezabýval?

Toto už neumí. Neumí vám ukázat cestu, jak, jakým způsobem to lze. Neumí to řešit, naprosto stejně, jako vy. Neumí vám ukázat, co s tím a jak.

Nejdůležitější je odpustit si. Odpustit tomu, kdo mi ublížil. Požádat za odpuštění ty, kterým jsem ublížil.

Ovšem, není to tak jednoduché, jak si to všichni lidé představují. Protože náš rozum neumí vidět všechny souvislosti najednou. Neumí vidět skutečnou pravdu. On umí vidět pouze jednotlivé situace a úseky, ve kterých se pak zamotá a neví, kam skočit dřív. Dopředu, dozadu, k vám, k nim? Ono je tam totiž v tom jednom momentu mnoho informací, které náš rozum nedokáže pojmout a zpracovat, natož tomu porozumět. A tak skáče od jednoho k druhému a neví, čeho se má chytit.

Toto umí pouze bezpodmínečná láska, tedy naše duše. Jedině ona umí vidět vše najednou, pravdu o všem. O vás, o druhých a rozumět tomu, aniž by to potřebovala vyhodnocovat rozumem.

Odpouští se tedy skrze bezpodmínečnou lásku, skrze vaši duši, která tu situaci nehodnotí na špatnou, dobrou. Bere ji pouze jako událost, skutečnost, zkušenost, která je už minulostí a kterou už není možné změnit, napravit. Tak proč se k ní stále vracet? Proč ji nepřijmout tak, jak se stala se vším všudy a neodpustit si to, jak jsem se zachoval? Neodpustit si, jak jsem myslel, jak jsem se cítil? Neodpustit si, jak jsem se rozhodl?

Proč to nejde? Protože se nemáme rádi. Protože nám to náš rozum a ego nedovolí.

Odpouštíme si z lásky k sobě. Že jsme se rozhodli si dál přestat ubližovat těmi myšlenkami a výčitkami, kdo komu a co, kdy a proč.

Pokud se opravdu rozhodneme pro lásku, že se máme rádi a věříme tomu bez jakýchkoliv výhrad a vysvětlování skrze rozum, proč to děláme, rozum zmlkne a nastane klid a ticho. Žádná myšlenka, žádná emoce. A v tomto momentě jsme připraveni odpustit jak sobě, tak druhým. V tuto chvíli jsme si dali ten největší dar, kterého je člověk schopen. Lásku sami sobě.

Víte, nikdo na celém světě vás nezná tak dobře, jako vy sami sebe. A nikdo na světě vám nemůže dát takovou lásku, jakou potřebujete. Pouze vy sami.

Mnoho lidí si myslí, že se mají rádi. Jenže oni si to jen myslí. Jak si jejich rozum myslí a představuje, co to je, mít se rád. Pokud k slovu mít se rád potřebujete mnoho vět a vysvětlování, kdy a proč, je to jen iluze vašeho rozumu, který vám to pěkně vysvětlí, co je to mít se rád. Pokud se máte opravdu rádi, je to beze slov, emocí, pocitů, vět a myšlenek. Nejsou, neexistují pro to slova.

Mít se rád znamená, že jsem smířený se svým rozhodnutím v tu danou chvíli a přijímám vše, co bude následovat, tedy důsledky svého rozhodnutí, aniž bych je řešil dopředu, zda budou dobré, nebo špatné. Pokud je důsledek mého rozhodnutí negativní, bolestivý, opět ho přijmu jako svou zkušenost a odpustím si to, jak jsem se rozhodl.

Toto je ve skutečnosti mít se rád. Máme pro to slovo SEBELÁSKA.

I toto je něco, co se lehce říká, ale těžce praktikuje.

Všichni vzhlížíme k těm osvíceným, kteří zde žili, nebo žijí a toto, o čem píši, údajně uměli a ovládali. Záměrně píši ÚDAJNĚ.

Nenechte se mýlit. Tito lidé k tomu byli odmala vedeni a vyučováni v různých technikách, jak ovládnout své myšlenky, dech, tělo atd. Celý život se pouze učili a trénovali svou mysl. Byla jim vštěpována moudra druhých, jak něčemu mají rozumět, jak o tom mají smýšlet. Neměli nic jiného na práci. Byli odtrženi od světského světa a života. Nemuseli se starat o rodinu, o děti, čím je nakrmí. Nemuseli chodit do práce, aby měli na zaplacení střechy nad hlavou, tepla, světla, jídla .... Neměli a nenesli v podstatě za nikoho odpovědnost. Jen pouze sami za sebe. Neměli k nikomu a k ničemu citovou vazbu. Tito osvícení neví a neznají, co je skutečný život, protože ho nikdy ve skutečnosti neprožili. Tak jak nám mohou radit? Nemohou vědět, jak se cítíme, jak myslíme, jak na tom jsme a proč tomu tak je.

Vždy je potřeba se na danou věc, daný problém podívat z vícero úhlů pohledu a ne pouze slepě přijímat to, co je mi předkládáno jako pravda a ještě to obdivovat jako to nejušlechtilejší, nejdokonalejší, nejmoudřejší a nejduchovnější moudro, co existuje.

Dle mého názoru mají všechna duchovní učení a nauky o duchovnu, a je jedno, odkud pochází, kde vznikla a jak jsou stará, jedno společné. Tím společným je vždy člověk, z masa a kostí. Vymyslel je člověk. Poskytl druhým svůj vlastní, osobní výklad, jak on to chápe, jak on tomu rozumí a někdo jiný z toho udělal učení.

Ovšem mě vždy, když se s takovým učením setkám, okamžitě napadne :

A je to pravda? Jak ten člověk, co nad tím přemýšlel, dospěl k tomu, že je to pravda? Jak to ví? Co když to není pravda. Nebo je to jen poloviční pravda. Co když poznal a pochopil jen nepatrnou část, které byl schopen porozumět. A proč měl potřebu svou pravdu a poznání předávat druhým, když byl tedy na takové úrovni? Kdyby na ní opravdu byl, věděl by, že je to zbytečné. Není možné druhé uchránit před jejich údělem, plánem duše - karmou, chybami, změnit jejich povahu a myšlení nějakým učením a dostrkat je tímto k moudrosti.

Jak myslíte, že vznikla všechna ta náboženství? Křesťanství, Islám, Hinduismus, Buddhismus a Džinismus, Sikhismus, Šintoismus a Judaismus.

No z těchto nauk o duchovnu. Jak to máte dělat, jak tomu máte rozumět, jací máte být, co si máte myslet, co smíte, co nesmíte, co je dobré, co je špatné .... Příkazy, zákazy. Každé náboženství je založeno na učení o duchovnu, tedy jak si to duchovno někdo představoval, vysvětloval a jak mu byl schopen porozumět. A to pak předkládal druhým jako to jediné pravé učení o bohu a člověku.

Tak které je to pravé, správné? Když si každý z nich myslel, že to jeho učení je to nejpravdivější, nejduchovnější? Že on jediný ví a rozumí. Zná pravdu.

Pokud je nám některé duchovní učení blízké a máme pocit, že mu naprosto rozumíme, že ono je to jediné, správné, souzní s námi, vychází z nás samých, tak je to pouze naše vzpomínka na minulý život, kdy jsme toto duchovní učení sami následovali, praktikovali nebo učili druhé. Vůbec to nemusí znamenat, že jsme byli moudří a rozuměli mu. Jen jsme opakovali naučené.

Máte podobné zkušenosti? Podělte se s námi o ně..

Psát k tomuto článku prostřednictvím 'Facebook" stránky můžete zde