Rozhovor s Bohem.

Dnes si dovolím sem dát to, co mi napsal jeden můj klient. Jeho myšlenky a niterný rozhovor sám se sebou, tedy rozum mluví s láskou uvnitř v sobě, s Bohem.  Je to neupraveno.

- 

Všechno co je teď, co se mi teď děje, se děje proto, že se to má dít. A všechna má rozhodnutí jak v minulosti tak tady i teď jsou následky toho co je teď, to co mám zažít a prožít tady a teď prožívám a zažívám. Opakující se situace? Možná některé ano, některé ne. Vše je prostě tak, jak má být, nic víc. Ani dobře ani špatně, jen to prostě je. 

Jo a ještě jedna věc, vše si uvědomíme, až když je nám nejhůře, nebo někoho ztratíme, protože když je nám dobře, tak se sebou nic neděláme, proč taky že. Až když je nám nejhůře, teprve začneme se sebou něco dělat, ale jakmile je nám dobře, vše bereme jako samozřejmost, což není že, ale bereme to tak. To ano nepopírám. Máš nohy, chodíš, vidíš, slyšíš, máš čich cítíš atd. Nechápu lidi kteří nemají skoro nic a jsou šťastný, stačí jim tak málo ke štěstí a jsou spokojeni. Umí nahlížet na svět s takovou láskou, pokorou a úctou, dokáží zahřát slovy, nebo jen pouhým pohledem ve kterém je všechno, pochopení a láska, prostě vše. Takoví lidé si určitě museli projít peklem, aby poznali ráj. Ráj který v sobě mají. Každý musí, měl by ujít nějaký kus cesty směrem k sobě. Zatím si dělal věci které šli spíše od tebe, než k sobě. Čím víc se přiblížíš k sobě, tím více lásky odhalíš, tím víc poznáš sám sebe a hlas který v sobě ukrýváš, který je jsem, bez toho já. 

-

Láska si vždy najde cestu i na ta nejniternější místa a zákoutí. Umí povzbudit, umí pohladit, umí jen být. Jen zkrátka je, je a existuje, na nic si nehraje, je svá. Přichází tiše a pomalu, po douškách, chceš-li. Jediný přítel který s tebou zůstává , jediný přítel kterému můžeš opravdu věřit, jediný přítel, který bude při tobě stát a neopustí tě, i když ostatní zapomenou, láska ne. Bude tu vždy s tebou a byla tu vždy s tebou. Buď jí budeš, nebo si jen na ni hraješ. Je to zkrátka na tom, co si zvolíš. 

Hledat lásku u druhých, to není ta správná cesta, začít u sebe, to ano. 

Mám se tedy skutečně a opravdu rád? To nevím, nakolik procent mužů říct? Dvanáct až dvacet? To není zrovna moc že. Jak to tedy změním? Soustavičnost. To nevím co je za slovo. Pomalými krůčky, postupně, sloupku po sloupce jak vše přichází a taky odchází. Vše přijde v pravý čas. Vše je tak, jak má být. Všechno nás učí. Nemusíš nikomu nic dokazovat, nikomu nic říkat, jen prostě jsi bez nějaké přetvářky, falši, zkrátka jen jsi. A v tom jsi je jedno kým jsi, nebo ne? 

No tak proč se stále bojíš být tím jsi? Je na tom něco špatného, nebo zlého? Ne. Je tam láska. Ano je. 

Bojíš se lásky? Neřekl bych. Čeho se doopravdy bojíš? Selhání, že selžeš a zklameš, že se ti něco nepovede a pak si to budeš vyčítat. Nebo převzít odpovědnost, že to nebude lehké, snadné, že to bude nad tvé síly? Ano. 

Vždyť nás vše učí a nikdo neuměl vše hned na začátku. Vše se učíš postupně tak, jak na co jsi připraven, vše odkrýváš postupně tak, jak máš. Tak, jak jsi připraven, pochopit, poznat, zažít. Myšlenky jsou a budou tu vždy. To ano, ale láska zůstává také, ta je věčná. Zranitelná a bolavá duše toužící po lásce, po doteku, po pohlazení, po polibku. Tudy cesta nevede, chtít, aby byl ten druhý šťastný, tak budu i já šťastný. Pokud neznáš své hranice, pokud se nemáš opravdu a skutečně rád, tato láska tě akorát zničí.

-

Všechno je to o víře. Buď věřím, a nebo ne. Buď pochybuji, nebo ne. Takže když vím, že láska mi pomůže, ukáže cestu, že mě nepodrazí, že nepůjde proti mě. To je také víra. Ano je. Proč tedy věřím jen na 12 až 20 procent? Protože si zatím nepoznal jaké to je jen být, jen být láskou. Jen si si myslel, že jí jsi. A to se trénuje tou meditací? Meditace je stav bez mysli, vypínáš svou mysl, rozum. Je to ladění se na duši, lásku. Tak jak se trénuje jen být láskou? Prostě se rozhodneš, nic víc. Jsem jí, vím, že jí jsem. Na to nepotřebuješ žádná slova, je to jen o víře a rozhodnutí. Že jsem. No a v tom jsem víš. Proč chceš všechno znát a umět, to není možný. Bez práce, bez úsilí, bez hledání, bez zkoušení, nelze. 

Tak co je mým úkolem zde na zemi? Žít, prožívat, zažívat, být vše, co obsahuje život. Lásku, ztrátu, bolest, emoce, vše. Jedno nelze bez druhého, vše na sebe navazuje. Ať se bojíme, nebo ne, vždy tu bude pro nás láska, je v nás, je naší podstatou, nelze ji popírat a dělat, že není, že neexistuje. Buď ji ignorujeme, nebo ne. Buď ji chceme slyšet, a nebo ne. Líbivé věci prosím, ale následky ty si poneseš sám.