Sebeláska

Stále narážíme na slovo sebeláska. Že se máme mít rádi. Ale, co to vlastně znamená, mít se rád?

Sebeláska je něco, co se opět nedá vysvětlit slovy. Sebelásce se nelze naučit. Neřídí se rozumovými, lidskými pravidly o tom, co znamená mít se rád.

Sebeláska jako taková nemůže správně fungovat sama o sobě bez dalších pojmů, kterými jsou sebeúcta, sebehodnota, pokora a víra. Opět slova pro něco, co se nedá jednoduše vysvětlit. Nejsou a neexistují pro ně rozumová pravidla. Všechna tato slova mají společný základ, a tím je bezpodmínečná láska. Ovšem, jak chcete těmto slovům porozumět, když nevíte, co je bezpodmínečná láska?

Teď namítnete, že to víte. Ne, nevíte.

Jen váš rozum si myslí, že ví, co to je, když to pojmenuje a dá tomu název. Používáte pouze a jenom naučená rozumová slova, rozumové názvy a výrazy pro něco, co jste nikdy nezažili a nepocítili.

Protože bezpodmínečná láska nevzniká v rozumu a těle. Bezpodmínečnou lásku nevytváří náš rozum, jako lidskou lásku skrze myšlenku a emoci, kdy výsledkem je euforie, dobrý pocit v těle.

Bezpodmínečná láska je naše duše. Pouze ta nám může poskytnout tuto zkušenost s ní. Jak jsem již mnohokrát napsala, bezpodmínečná láska postrádá jakoukoliv lidskou, rozumovou myšlenku o tom, jak nám je. Jak se cítíme. Postrádá jakýkoliv emoční pocit a jeho projev skrze tělo.

Pokud námi prochází bezpodmínečná láska, tělo nic necítí. Náš rozum se v tu chvíli nemá čeho chytit, nemá, není, co by vyhodnocoval a co by nám zprostředkoval skrze tělo. Náš rozum a jeho uvědomování si sebe sama skrze myšlenku: "já mám tělo a tedy jsem, existuji", se vypne. Bez této rozumové myšlenky o své existenci pouze jsme. V takové chvíli jsme propojeni pouze s duší, pro kterou tělo a rozum není důležitý. Nepotřebuje tělo a rozum, aby byla a věděla.

Rozum zde zastává pouze funkci prostředníka, spojovatele. Zprostředkovává nám to, co je, bez vlastního vyhodnocování, co to je. I on se na chvíli stává součástí duše, bezpodmínečné lásky, kdy nic neřeší, jen sleduje to, co mu ukazuje duše a nemá potřebu vyhodnocovat, co se děje, proč se to děje, kde je a co to je. Je v naprostém klidu, v rovnováze, bezpečí, v harmonii sám se sebou a nic neřeší. Postrádá svou vlastní identitu, to slovo JÁ rozum. Přestává být rozumem. V takovéto chvíli jsme schopni všemu rozumět, aniž bychom pro to potřebovali jakákoliv rozumová slova. Opět je to něco, co není možné druhému zprostředkovat a vysvětlit logicky, slovy. Lze to pouze zažít, mít s tím vlastní zkušenost a díky tomu vědět, že to lze, že je to možné a jaké to je. Bez tohoto vlastního prožitku si bude rozum pouze představovat, co to je a jaké to je.

S tím neoddělitelně souvisí víra. Víra, věřím, že něco je, něco existuje, je založena na zkušenosti s tím, na vlastním prožitku. Bez prožitku není skutečná víra, že vím. Je to jen představa, idea rozumu založená na tom, že to někdo říká, tvrdí a popisuje nám to.

Proto je slovo víra tak nebezpečné. Jak v duchovním světě, tak v obyčejném životě. 

Ten, co neví, nemá vlastní zkušenost, jen věří na základě slov, je schopen se stát fanatikem a hlasatelem své rozumové pravdy, svého rozumového přesvědčení, které chce vnutit druhým, stůj co stůj. Takovému člověku není možné vysvětlit, že doopravdy neví, jen si myslí, že ví. Rozum se drží toho, co slyšel, věří, že je to pravda a udělá z toho svou vlastní pravdu, své vlastní přesvědčení. Toto je problém každého duchovního učení, tak jako církví.

Mnohokrát jsem řešila lidi, církevní služebníky a hodnostáře, kteří něčemu rozumově věřili, ale nezažili to, neprožili to, neměli s tím vlastní zkušenost. Bylo těžké se prokousat jejich rozumem a rozumovým přesvědčením. Bylo hezké sledovat, když poprvé zažili a poznali, pocítili Boha, čím doopravdy je. Všechna rozumová slova pro to, čím je, zmizela a oni skutečně věděli, beze slov. O tomto, jaké to je být v bezpodmínečné lásce, zažít bezpodmínečnou lásku, být bezpodmínečnou láskou občas čteme při vyprávění lidí, co prožili klinickou smrt. Všichni se schodují na jednom. Nelze to popsat slovy. Tato vlastní zkušenost je nepřenosná a nedá se slovy vyjádřit.

Porozumnění pojmům bezpodmínečná láska, sebeláska, sebeúta, sebehodnota, pokora a víra je závislé na naší vlastní zkušenosti s nimi. Zkušenosti s bezpodmínečnou láskou, která se neřídí rozumem a není vyhodnocována rozumem. Na základě bezpodmínečné lásky a zkušenosti s ní pak teprve můžeme poznat skutečný význam slov sebeláska, sebehodnota, sebeúcta, pokora a víra.

Tyto pojmy pro energie, které se nedají vysvětlit slovy a porozumění jim je ve skutečnosti závislé na mnoha energiích, které vznikají samovolně při různých situacích, jako jsou slova, myšlenky, domněnky, emoce, vzpomínky a strach.

Záleží pouze na naší získané moudrosti a zkušenosti s těmito energiemi skrze prožitý a odžitý život, kdy jsme zažili, jaké to je, nemít k sobě úctu. Nevážit si sám sebe. Mít o sobě nízké hodnocení. Nemít se rád a kdy jsme si díky tomu ublížili.

Jaké to je, mít nízkou, nebo naopak vysokou sebehodnotu. Nízkou, když se nemáte rádi. Myslíte si o sobě, že jste nedostateční, nedokonalí, k ničemu, nic neumíte. Potřebuje druhé k tomu, aby vám dali skrze čin jakýkoliv důkaz o vaší sebehodnotě tím, že jim vnutíte pocit viny za to, co se vám děje, nebo že vás potřebují. Nevěříte tomu, co umíte a děláte, v čem jste dobří. Nedokážete sami sebe ohodnotit. Opakem je, když si o sobě myslíme, jak jsme nepostradatelní. Nejchytřejší, nejmoudřejší. Jak vše víme a všemu rozumíme. Jen my máme patent na moudrost. Všichni ostatní jsou naprostí blbci a je potřeba je na to upozornit. Sebestřednost, nadutost a nabubřelost.

Jaké to je, ztratit víru v život, v lásku, víru v sebe sama, že to zvládnu a odevzdat ji na oltář něčích mouder, nauk, představ a ideálů. Ztratit víru ve své napojení na vlastní moudrost. Víru, že mi duše a Bůh pomůže nalézt cestu, správné řešení. Víru v to, že vše se děje pro mé dobro, i když se mi to nelíbí. Víru v to, že i to špatné, co se mi děje je způsob, jak mi pomoci. Víru v sebe sama a v sílu odpuštění.

Jaké to je ztratit pokoru. Pokora je přijetí dané situace. Prostě to tak v té chvíli je. Pokora je přijetí rozhodnutí druhého člověka, tak i jeho chování v té jedné konkrétní chvíli, kdy se to odehrává. Přijetí, že má právo mít jiný názor. Má právo ho říci. Má právo mít emoce. Má právo říci NE. Má právo se rozhodnout sám za sebe. Má právo udělat chybu. Má právo se mýlit. Má právo odejít. Má právo být slabý. Má právo, nevědět si rady. 

Pokora - přijetí ale neznamená, že rezignuji a budu slepě a poslušně přijímat to, co se děje, když mi to ubližuje. I já mám právo říci Ne, odmítnout, mám právo říci, co cítím, mám právo říci, že se mi to nelíbí, že mi to ubližuje, mám právo odejít, mám právo učinit své vlastní rozhodnutí a přijmout stanovisko vůči situaci a sobě sama. Jde tedy o to, zaujmout svůj vlastní postoj a názor vůči vzniklé situaci bez výčitek, vydírání, obviňování a trestání, vyhranit se, postavit se sám za sebe a až po té, to nechat být. Přestat se tím zabývat. Nevracet se k tomu. Znamená to, rozhodnout se, zaujmout svůj vlastní postoj vůči té situacia a na základě toho učinit svou vlastní volbu. Jaké to je, jít silou proti a vynucovat si násilně to, co chce v tu chvíli můj rozum. Vynutit si souhlas s mým postojem, s mou volbou, mým řešením.

Toto vše jsou zkušenosti, kterými si musí každý projít, aby poznal a pochopil význam těchto slov, co znamenají a jakým způsobem, skrze co, jaké situace k nám promlouvají, co nám o nás samých chtějí říci, ukázat a čemu nás chtějí naučit.

Máte podobné zkušenosti? Podělte se s námi o ně..

Psát k tomuto článku prostřednictvím 'Facebook" stránky můžete zde