Smlouvy duší.

26.07.2024

Opět! My lidé nechápeme, že v prostoru, kde jsou všechny duše ve formě lásky, nejsou a neexistují žádné smlouvy.

Smlouvy existují pouze v lidském světě a znamenají závazek vůči něčemu, někomu, stejně jako slib. Duše je svobodná a nemá, neuzavírá žádné závazky/smlouvy s jinými dušemi. Dělá jen to, co má, co je potřeba v rámci celku.

Pokud duše odejde do světla, je, stává se světlem, bezpodmínečnou láskou a je v podstatě utvořena ze všech našich lidských zkušeností, z našich lidských životů, bez toho rozumového já.

Pamatuje si všechna já, kterými byla. Tedy skutečnou pravdu a ne tu, kterou si pamatuje náš rozum. Je z nich utvořena a vše je pouze v nehmotné, energetické formě, jen jako nehmotné informace. To platí pro naprosto všechny duše, které odejdou do světla a stanou se láskou. V této formě jsou součástí samotného Boha a zároveň jsou jaksi odděleny, stejně jako je tomu u andělů. Jsou jim ponechány pouze informace a přístup jen k těm informacím, které pro svůj úkol a účel potřebují.

Tedy, zde se nedá mluvit o jedné, konkrétní duši. Dělit tuto lásku na jednotlivé duše. Že jsou tam miliardy samostatných duší.

Je to podobné, jako když těsto, jedno vědomí rozdělíte na mnoho malých kousků, které jsou v lidském těle a po smrti se opět spojí dohromady a máte zase jedno těsto, jedno vědomí. Nepleťte si toto vědomí s rozumovým, lidským vědomím.

Tedy všechna vědomí se navzájem prolínají a nemají problém znát, pamatovat si všechny ty lidi, kterými byli a se kterými se setkali u druhých vědomí. Jak s nimi prožili život jako člověk. Toto nám pak ukazuje náš rozum skrze duši, že vidíme své blízké, tak, jak si na ně pamatujeme. Takto náš rozum přečte a přeloží informaci od naší duše a vědomí.

Zde pak na základě toho, co ví a zná každé toto vědomí utvořené z jednotlivých lidských životů a zkušeností napříč časem ví a zná, co se stalo, co jsme jako člověk udělali, čím jsme si ublížili, čím jsme ublížili druhým, a to samé ví všechna tato vědomí navzájem.

Na základě toho každé toto vědomí automaticky ví, co je potřeba zažít jako člověk, aby se tyto energie srovnaly do rovnováhy. Ono nad tím nepřemýšlí. Ono ví. Je jedno, kdy se to stalo. Zda přes 100 lety, nebo před 10000 lety.

Každé toto vědomí si pro tu jednu část sebe sama, duši připraví plán ve spolupráci s těmi všemi ostatními vědomími a jeho každou jednou částí- duší. Plán, který se nezakládá na rozumu, ale na energiích a informacích.

Jde zde totiž o to, srovnat a narovnat námi vzniklé negativní energie během těchto našich životů do rovnováhy. Jednoduše řečeno je vynulovat stejnou energií a protiváhou.

Představte si tuto energetickou sílu, rovnováhu jako váhu, kde v jejím samotném středu je rovnováha mezi všemi energiemi, které existují, které jsme kdy vytvořili. Tento střed je bezpodmínečná láska, ve které je naprostý klid. Z tohoto středu pak jdou jednotlivé negativní energie, které jsme vytvořili jako člověk během svých životů, tak jako teď a tady buď nalevo, nebo napravo a jazýček této váhy lítá z jedné strany na druhou. A rovnováha se snaží o to, aby tento jazýček uprostřed byl, vrátil se do klidu. Nabyl rovnováhy. Aby se tyto energie srovnaly a vyrovnaly skrze jejich protiváhu.

Tedy, co jsem vytvořil je na jedné straně a to, co dostanu zpět je zase ta protiváha na druhé straně. Toto je princip KARMY. Aby k tomu mohlo dojít, tedy k výměně jedné mé energie za druhou, naprosto stejnou od druhých, co zaseju, to sklidím pak uvádí do chodu energie spravedlnosti, která se neřídí lidským rozumem a lidskými zákony. Využívá k tomu pouze různé situace, lidi a jejich činy, myšlenky, vlastnosti a emoce a to právě ve spolupráci s dušemi.

A s tímto, s těmito energiemi pak pracují všechna vědomí/těsta a jejich jednotlivé duše/samostatné kousky tohoto těsta. Tyto dvě energie jsou automaticky jejich součástí, jako samotná bezpodmínečná láska, Bůh.

Tímto se dostáváme k tomu, proč je, existuje Ďábel, tedy to skutečné energetické zlo.

I ono zde plní svou úlohu a je ho potřeba. Je součástí každého člověka. Bez něj by se toto, vlastně nic nemohlo dít. Bez něj by nebyl a neexistoval život. I on jako energie roztáčí tato kola života skrze naše emoce, chtění a touhy. Záleží na našem úmyslu.

Bez něj bychom neměli zpětnou vazbu na naše jednání a konání. Bez něj bychom se nic nenaučili a nepochopili. Tuto energii pak také využívá spravedlnost při vychýlení jazýčku u naší váhy. Ono je vlastně tou energií, kterou jsme my sami vytvořili a která se k nám vrací skrze druhé a je tou karmou, kterou zažíváme.

Dobro a dobré skutky vlastně nejsou a neexistují. Vždy jsou provázeny nějakou naší emocí a chtěním či touhou po něčem, pokud nejsou učiněny z čisté, bezpodmínečné lásky, která pouze v té chvíli je a nic od druhého nechce a nežádá na oplátku za to, co jste udělali. Toto platí nejenom vůči člověku, ale i vůči Bohu, když ho o něco žádáme.

Kdyby nebylo a neexistovalo zlo, nebyl by důvod zde být a mít těla. Bez zla by přestal existovat život a smysl, proč žijeme. Je pouze na nás, co si vybereme, co zvolíme a proč. Zlo je nástroj, který nás učí poznat, co vše není bezpodmínečná láska. Je jejím opakem.

Je důležité si uvědomit, že vědomí a duše nemá lidské emoce, nic necítí.

Někdy si duše připraví velké množství úkolů, zážitků a lidských zkušeností, kdy chce během jednoho života srovnat co nejvíce energií z mnoha životů. Proto se někdy stává, že si zvolí plán, kdy my lidé pak tento plán a jeden život vnímáme tělesně, emočně, rozumově a pocitově jako něco, co je pro nás nad naše síly. Občas to nezvládneme. Není za co se stydět a za co se trestat. Nejsme jen duše, ale také člověk z masa a kostí, co cítí a vnímá, uvědomuje si fyzickou a emoční bolest.

Naše vědomí a duše, tak jako samotný Bůh nás tím vůbec netrestá. A už vůbec nás netrestá za to, že jsme to nezvládli.

Příště dostaneme novou šanci, která bude o něco lehčí. Některé zkušenosti je potřeba odžít v rámci karmy, rovnováhy a spravedlnosti, kdy se díky tomu některé energie automaticky srovnají, vyrovnají a my už to znovu nepotřebujeme zažít.

Jde tedy o to, jak tu každou zkušenost přijímáme. Zda se vztekáme, nebo ji přijmeme, smíříme se s ní, jak to je teď a tady. To neznamená, že se tomu poddáme a rezignujeme. Budeme to brát jako něco neměnného a konečného. Jen netlačíme na pilu, že něco chceme stůj, co stůj, ať to stojí, co to stojí, ale trpělivě, pomaloučku, krok za krokem měníme současnou situaci bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat.

V těchto chvílích nám vždy pomůže láska a víra, že nic není konečné a vždy se může stát zázrak, který nečekáme. Nikdy totiž nevíme, co si pro nás naše duše ještě připravila za krásnou a laskavou zkušenost. A my bychom se o ni mohli velice lehce připravit právě díky naší urputnosti a nesmíření se s tím, jak to je teď a tady.

Je to vše naopak, než je nám to vysvětlováno. Tyto všechny energie nám tím pomáhají zažít, poznat a pochopit, co je špatně. V čem u nás není rovnováha. Kde a čím byla narušena. Vše je totiž založeno na rovnováze. Každá naše emoce, pocit a myšlenka, tak jako čin či volba má svou intenzitu a polohu, kdy je jí potřeba použít a kdy ne. Kdy skrze ně vyrovnáme jazýček vah, když k nám přijde negativní energie od druhých, bez toho, abychom to přehnali a vychýlili ho my sami jak vůči sobě, tak vůči druhým.

Každá naše emoce a vlastnost je v samé podstatě jak kladná, tak i záporná. Není a neexistuje jen kladná nebo jen záporná. Jde o to, kdy a jak ji použijeme. Tedy záleží na našem úmyslu. Být, dostat se s její pomocí do rovnováhy a klidu, nebo skrze ni ublížit.

Zdá se, že je to nekonečné. Ano, je. Toto je totiž život. Toto znamená život. Toto znamená žít. Bez tohoto by nebyl a neexistoval život jako takový. Bez tohoto by nebylo proč mít těla a žít. Život, který roztáčí právě naše emoce a pocity. Díky nim si uvědomujeme, že žijeme.

Toto je mýlka většiny ezoteriků, kteří si myslí, že smyslem života je dosáhnout rovnováhy/osvícení jako rozumový člověk a pak v ní už jen neustále být. Kdybyste v ní byli, neměli byste žádné touhy, pocity a emoce. Ani byste nebyli schopni milovat a cítit. Proč také, když jsem v rovnováze, kde není nic. Nic lidského. Nic by vás nehnalo kupředu, objevovat, tvořit, zkoušet. Protože toto je právě smysl života, žít, zažívat a prožívat naprosto vše bez rozdílu. Jak dobré, tak i to špatné.

Jde pouze o to, jak to budeme prožívat. Zda se z toho sesypeme, semele nás to, rozmašíruje, nebo tím projdeme se šrámy, které nás udělají silnějšími a odolnějšími. Šrámy, na které se během uplynulého času budeme dívat s láskou a budeme na ně vlastně pyšní, protože jenom ony z nás udělali ty, kterými jsme teď. Šrámy, ve kterých je skryta obrovská moudrost, pochopení a poznání. Síla a vůle žít, nevzdat to, naděje, i když nás to v té chvíli moc bolelo. Víra, že vše má svůj smysl a neděje se to jen tak, pro nic za nic. Smysl, který náš rozum nedokáže poznat a pochopit, dokud se na to nepodíváme s odstupem, až po delším čase. Pak nám to teprve vše zapadne na správné místo a začne nám to dávat smysl.