Smrtí život nekončí.

Další hojně rozšířené téma, o kterém se píše. Že žijeme dál i po smrti.

Bohužel, mnoho z nás i všichni ti, co se nazývají těmi, co ví si to špatně vysvětlují. Tedy jejich rozum si to špatně vysvětluje. Proč?

Duše nežije. Ona pouze je, existuje. Ví, že je, že existuje. Ona ani sama nad sebou nepřemýšlí, čím je. Neříká sama obě, že je láskou, duší. Ten, kdo jí říká, že je láskou, duší je náš lidský rozum. Duši je naprosto jedno, jaký jí dáme rozumový název. Tento název slouží pouze našemu rozumu, aby na základě tohoto názvu pro náš rozum začala existovat jako objekt.

Jenže duše není objekt. Nemá tvar, ani pevné skupenství, co jí drží pohromadě. Je to něco, co nikdy náš rozum nepochopí.

To, co žije a co si uvědomuje, že žije je pouze náš rozum. Rozum, který to žiji vnímá a cítí skrze hmotné tělo. Skrze to, že se vidím, že cítím dotek, předmět, energii. Slyším sám sebe mluvit a slyším druhé mluvit. Pouze hmotné tělo ve spojení s rozumem a jeho myšlenkou nám říká, že žijeme. Tedy uvědomuji si sebe sama, že jsem, existuji skrze toto vše. A toto je ten velký rozdíl, co náš rozum není schopen pochopit. Že bez těla už nežiji, ale stávám se energií, která pouze je.

Co tedy ve skutečnosti žije dál po smrti těla? Náš vlastní rozum, který o sobě smýšlí jako o já. Má identitu já jsem, já existuji a díky tomu si myslí, že má tělo a tedy že žije.  Ve skutečnosti je to pouhá vzpomínka rozumu na sebe sama když měl tělo.

Kdo má zkušenost s tím, jaké to je pouze být, aniž by lpěl na tom, čím je, na těle, na rozumu, ten se smrti nebojí. Ví, čím ve skutečnosti je a je to pro něj naprosto přirozené. To jsem si uvědomuje, že aby mohlo vnímat a cítit, zažívat a prožívat, potřebuje k tomu tělo, rozum a myšlenku na to, že jsem. V tomto případě hraje důležitou roli myšlenka rozumu Já jsem a rozumový název pro to, co jsem. Díky tomu pro svůj rozum existuji a žiji.

Po smrti, rozpadu hmotného těla zůstane v prostoru energie, která je, vždy byla a vždy bude a kolem ní se drží rozumová vzpomínka na to, co jsem, čím jsem. Rozum nám skrze tuto svou vzpomínku na sebe sama neustále říká, že žiji. Rozum neumí vidět a rozlišit jednotlivé energie od sebe. Proto těmto energiím dává hmotnou podobu, tak, jak se to naučil během života. Na rozdíl od rozumu, duše tomu nepotřebuje dávat žádnou podobu. Ona ví. Umí tyto energie přečíst beze slov a lidských myšlenek.

Duše, tato energie je po smrti fyzického těla ovlivněna vůlí a myšlenkama rozumu. Ona sice ví, ale bez vědomého rozhodnutí rozumu, že chce poznat a zažít, čím ve skutečnosti je, tato energie nemůže nic udělat. Pouze lidská myšlenka, rozhodnutí se vzdát se toho všeho, co jsem, čím jsem, čím si myslím, že jsem, lpění na těle a všeho toho, co skrze tělo vnímám jako život může náš rozum propojit se touto energií, kdy se rozum vzdá své vlastní existence a rozhodne se být láskou, aniž by ji poznal, zažil a věděl, co je, čím je. On to neví, ale rozhodne se to poznat. A poznat to může pouze tak, že se jí stane, rozhodne se, aniž by věděl a znal.

V takové chvíli se rozpustí naprosto všechny lidské myšlenky, emoce a pocity. Přestane pro nás existovat tělo jako to, co jsme. Přestane pro nás existovat rozumové já jsem. Přestane pro nás být důležité. My se v té chvíli na vše díváme bez rozumu, bez těla. Jako láska, jako duše můžeme vidět bez očí každou vteřinu našeho života, a to během jedné vteřiny lidského času. A nejen to. My tomu jako láska rozumíme a víme. Protože láska, duše tam v té chvíli nemá žádné lidské emoce a pocity. Pro ni je vše naprosto stejné, v jedné rovině.

Pokud se takto díváme skrze to, čím ve skutečnosti jsme a stále žijeme, máme fyzické tělo, které neumřelo, pak toto, co vidí a ví duše, láska, předává našemu rozumu a rozum tomu na popud duše dává hmotnou podobu a obsah. Duše říká rozumu, co která energie je, čím je. Proto pak vidíme své blízké, kteří jsou již mrtví. Jsou pouhou energií, kterou náš rozum převede na to, čím byli, když měli fyzické tělo. A nám připadá, že žijí dál. Oni ale už nežijí, pouze jsou energií, která si pamatuje/ví na všechny své obsahy, čím byla, kým byla, jak vypadala a jak žila. Protože ona jako energie je z tohoto všeho utvořena.

Je velice těžké pouze být. Naučit se pouze být. Proč? Protože rozum se odmítá vzdát své vlastní existence, která je závislá na tělu a myšlence. Bez těla přeci nebude, přestane existovat jako to Já.

Mnoho lidí si myslí, že umí být, jsou odosobněni. Ovšem, není to pravda. To odosobnění jim supluje jejich vlastní rozum, jak on si to představuje, že to je a jak to vypadá. Díky tomu a té své představě pak vytváří různé úrovně a dimenze. Něco, co potřebuje k tomu, aby si to mohl představit a začalo to pro něj být, existovat jako skutečné.

V tomto prostoru nejsou žádné úrovně, patra, duchovní patra ani dimenze. Zde je a existuje vše najednou a zároveň. Vše je smíchané a promíchané. A jediný, kdo se v tom vyzná, je duše, láska. Ale ona se tím nezabývá. Proč? Protože je součástí naprosto všeho, co je, co existuje. Jak hmotného, tak nehmotného. Pouze je.

Pokud chceme něco vědět a znát, je potřeba duši říci pomocí mysli, myšlenky a záměru, kam má jít a co má hledat. Ovšem, není to tak jednoduché, jak si to náš rozum představuje. My se jí v té chvíli musíme i stát. Být duší, jen energií a vědět, že jí jsme. Zde v tento moment je náš rozum umlčen a je nečinný. My pak, jako ona, jsem, pouze najdeme tu správnou energii, která se té otázky a záměru týká. Energii, ve které je mnoho a mnoho informací. Jako duše, energie víme. A jako ona/jsem předáme tyto informace/vím našemu tělu a našemu rozumu. Uvědomte si, že ona je neoddělitelnou součástí nás, toho tělesného a rozumového já jsem. My jako duše sami sobě předáme tyto informace a náš rozum si z nich vybere pouze malou částečku. Přeloží pouze to, čeho je schopen. Pro co zná slova. Ne vše, protože to neumí. A my opět potřebujeme jistit, co ještě nevíme. Co náš rozum nebyl schopen přeložit do myšlenky. Takže se opět přepneme a jako duše/jsem sami sobě, svému rozumu předáváme další informace a dílky do skládačky. Skládáme rozumově jeden dílek k druhému, aniž bychom z toho už dopředu utvářeli jakékoliv závěry, co to je. Necháváme to plynout, až se nám nakonec sám objeví celý obraz, tedy to vím jako duše.

Představte si to jako obraz, který je namalován neviditelnými barvami. A my jako duše sami sobě říkáme a ukazujeme skrze nástroje našeho rozumu, kde je jaká barva a jaký tvar. Vidíme pouze kousíčky obrazu, které jsou nahodile rozesety po plátně. Není možné na základě těchto nahodilých kousíčků vědět, vidět celý obraz, co je na něm namalováno, dokud nám ho naše duše, my sami sobě neodkryjeme a neukážeme celý.

Zde v tento moment začnou skoro všichni dělat naprosto stejnou chybu. Spadnou do rozumu a jejich rozum si začne sám z těchto pár kousků, které má k dispozici vytvářet svou pravdu o tom, co to je na základě naučeného. Co zná, co ví, co slyšel, co se někde naučil, četl a co zažil. On se začne domnívat. Už to nejsou pravdivé informace, ale pouze domněnky rozumu.

Zde je důležité se naučit být obojím zároveň a bez rozdílu. Být stále duší a zároveň být člověkem. Neustále a nepřetržitě. A ne se rozdělovat pouze na duši a nebo pouze na rozum. Nelpět na tom, co jsem, čím jsem. Jsem v jedné a té samé chvíli obojím bez rozdílu. Jen tak mohu dostávat nepřetržitě pravdivé informace.

Je těžké pro náš rozum si představit, že můžeme být, aniž bychom o tom, že jsme přemýšleli rozumově. Jak tedy můžeme vědět, že jsme? Můžeme. Protože nepotřebujeme rozumově vědět a vyhodnocovat, co jsme. Nepotřebujeme pro to lidský, rozumový název.

Bohužel toto umí pouze hrstka lidí.