Stav bez těla.

V minulém článku jsme si povídali o odosobnění, proč je tak důležité a o meditaci, k čemu slouží.

Odosobnění je stav, kdy jsme energií a jako ta energie víme, že máme tělo, jsme člověk, ale v tu chvíli to pro nás není důležité. Bereme tělo jen jako nástroj pro vyhodnocování a překlad toho, co vidíme, slyšíme a víme do lidské, rozumové řeči. Abychom byli schopni si to uvědomit i rozumově, jako člověk skrze rozumové nástroje. Těmito nástroji jsou především slova pro to, co v odosobněném stavu vidím a vnímám = vím.

Dnes se vrátím k meditaci.

Mnoho lidí špatně chápe smysl a účel meditace, k čemu doopravdy slouží.

Meditace slouží pouze k tomu, jak se naučit být, aniž bychom nad tím rozumově uvažovali, co to znamená a dávali, přikládali tomu důležitost. Aniž bychom tento stav chtěli kontrolovat a určovat skrze rozum, kam půjdeme, co chceme vidět, co chceme zažít, kde chceme být a čím chceme být.

V meditaci pouze jsme. Nevybíráme si dopředu rozumem, co chceme vidět, protože se být teprve učíme. Učíme svůj mozek zbavit se rozumového uvažování a umět se naladit a vyladit na pro náš rozum neviditelné. Naučit ho o tom, co vidí a proč to vidí nepřemýšlet. Nechtít vědět, co to je a proč to tam je.

V té chvíli jsme a pouze sledujeme to, co se nám samo, automaticky objevuje před očima. Ze začátku to mohou být pouze bílé tečky na tmavém pozadí. Můžeme vidět jen jednu konkrétní barvu. Nebo více barev, které vypadají jako nadýchané obláčky, které se prolínají a mění svou podobu. V tuto chvíli se pouze učíme to, co vidíme, nehodnotit rozumem. Přijímat to tak, jak to je.

Pokud máte v tu chvíli touhu to, co vidíte změnit, protože vám, vašemu rozumu to nestačí, už zapínáte rozumové uvažování o tom, co chcete vidět a z nebytí spadnete do těla a rozumu. Nad tím, co vidíte přebírá kontrolu váš rozum. Začne si to vše představovat na základě toho, co zná. Vytvoří vám svou vlastní iluzi a verzi o odosobnění. V této rozumové verzi pak můžete být na základě rozumového chtění na jiné planetě, kterou vám vytvoří váš rozum na základě vašich rozumových představ, které se opírají o to, co jste kdy četli, slyšeli, nebo viděli ve filmu.

Mnoho lidí pak tyto své zážitky, které považují za odosobnění, stav bez těla, kdy si myslí, že jsou jen energií - duší popisují v různých článcích.

Podívejme se na to jinak, z jiného úhlu pohledu.

K čemu by duše – energie potřebovala být na jiné planetě a ukazovat nám, jak to tam vypadá a kým jsme byli?  K čemu by to jí i nám samým bylo? Jaký smysl by to mělo? K čemu by nám to v té chvíli sloužilo? Kromě uspokojení své zvědavosti. Kdo v nás po tom doopravdy touží? Duše, nebo náš vlastní rozum.

Duše vám v odosobněném stavu při meditaci ukazuje pouze to, co je potřeba a ne to, co chcete. Jen ona sama ví, co vám má ukázat, proč a jakým způsobem. Pěkně krok za krokem, skrze energie, které mají různé barvy a my se na tyto energie vylaďujeme skrze duši v nás. Duše nám v té chvíli ukazuje, čím je. Stáváme se jí samou, součástí těchto barev. Jsme těmito barvami. A my si na to vše, co vidíme, potřebujeme zvyknout. Že toto jsme také my, ale bez těla. Naučit se tím být a vědět, že tím jsem. Přijímat to, co vidíme bez hodnocení a chtění. Bez účasti našeho rozumu a jeho vyhodnocování.

Česem, pokud vytrváte zjistíte, že při meditaci vše okolo vás vnímáte a automaticky víte, co to je, aniž byste se zabývali tím, co to je. Nepotřebujete k meditaci ticho a samotu.

Když toto zvládnete a umíte meditovat i mezi lidmi, v tom všem ruchu okolo vás, aniž by vás to rušilo a upoutávalo vaši pozornost, zvládli jste odosobnění. Umíte být v odosobněném stavu a zároveň být přítomný jako člověk. Obojí zároveň.

Tento stav neslouží k tomu, plnit a uspokojovat rozmary, chtění, zvědavost a touhy rozumu. Slouží k tomu, nalézt odpověď na to, co nám ubližuje a proč. Protože náš rozum to neví. On si jen myslí, že ví. V tomto stavu pouze položíme tu správnou otázku a duše sama nás propojí s tím, co hledáme. Stáváme se jí samou a vidíme to, víme to jako ona sama. Duše také pro to, co ví, nalezne ta správná slova, která poskytne našemu rozumu a on je pouze zopakuje, uvědomí si je, zvědomí si je rozumově a díky tomu rozumí a ví. Rozum pouze přeloží slova od duše a my jim rozumíme, víme, co znamenají.

Pak záleží na tom, jak to vše po té vyhodnotí náš lidský rozum sám za sebe. Jaké závěry z toho udělá a vyhodnotí. Jakou zkušenost má s tím, jak s námi a skrze jaká slova a nástroje duše hovoří. 

Zde je důležité, rozumět těmto slovům. Vědět, co doopravdy znamenají. Ne to, co si myslí náš rozum, že jsou, znamenají. Pokud toto nevíme, náš vlastní rozum překroutí jejich skutečný význam a dosadí si tam to, co si myslí, že to je. Něco si tam sám přidá, vymyslí, nebo představí. Učiní své vlastní závěry o tom, co by to mohlo být.

Tím zaniká původní skutečná informace - pravda a vzniká pravda, kterou vytvořil náš vlastní rozum.

Jak sami vidíte, není to tak jednoduché, jak si všichni myslí. Že když mají nějakou schopnost, něco vidí, slyší a cítí, že automaticky ví a rozumí. Že tomu automaticky rozumí. Protože náš lidský rozum tomu nerozumí. Rozumí tomu pouze v odosobněném stavu, ale ne, když to chceme uchopit rozumem jako člověk.

Tomuto se potřebujeme naučit. Porozumět řeči duše. Porozumět obrazům a slovům, která pro to, co skrze ni vidíme používá. Pokud nějakému obrazu či slovu pro ten obraz, které nám duše pošle nerozumíme, nikdy jsme se s tímto slovem nesetkali, je potřeba se opět ptát. Aby nám to ukázala jinak, jiným způsobem, kterému jsme schopni porozumět.

Protože každý lidský rozum má své vlastní nastavení a pracuje pouze s vlastními nástroji, které má v současnosti k dispozici. Jiné nemá a nezná. Nemůže rozumět naprosto všemu, když se s tím nikdy nesetkal. Každý člověk myslí jinak, jiným způsobem a jednu a tu samou věc mohou lidé vidět a chápat, rozumět jí naprosto odlišným způsobem. Je to určitém úhlu pohledu, kdy se na něco potřebujeme podívat z vícero stran. Někomu stačí pouze jedno slovo, aby věděl – rozuměl, a jiný k tomu potřebuje více informací, více slov, více přirovnání skrze něco, co zná. S čím se již setkal a ví, má s tím vlastní zkušenost.

Falešný stav meditace, vytvořený naším rozumem.

Ještě se vrátím k tomu, kdy se v tom údajném stavu meditace, který vytvořil pouze náš rozum, ale není skutečný ocitáme na jiných planetách, galaxiích, v jiných realitách a zažíváme neuvěřitelné věci. To takzvané vymisťování se z těla.

Jak jsem již napsala, naše duše nemá žádný důvod k tomu, proč by nám to ukazovala. Jediný, kdo po tom touží, je náš rozum a ego. Ze zvědavosti. Chtění, touhy a aby se tím pak mohlo chlubit. Mohlo se chlubit tím, že umí být jinde, kdekoliv si zamane a že je výjimečné.

Co se s námi v té chvíli děje?

V té lepší variantě se náš mozek a rozum přepne do stavu, který je podobný spánku, či snění. V tomto stavu pak náš vlastní rozum vytváří tu realitu, ve které toužíme být. A my to vše prožíváme jako skutečné a věříme tomu.

V té horší variantě jde o to, že my se tak moc snažíme, tak moc chceme, tak moc na tom lpíme, že svým vlastním rozumem, jeho urputnou energií vytlačíme, vypudíme duši z těla proti její vůli. To je ten pocit, o kterém všichni píší. Tíživý a nepříjemný pocit na hrudi, že z vás něco odchází. Nutíme ji opustit tělo v domnění, že nám ukáže a zprostředkuje jiné světy a reality.

Neukáže. Proč?

Za prvé, není zde od toho, aby plnila přání a rozmary vašeho rozumu. To není její úkol.

Za druhé je s tělem spojena a propojena, chrání ho svou energií, aby ho nemohl použít, využít a zneužít někdo jiný. Proto ho za žádnou cenu neopustí, pokud ji k tomu my sami nedonutíme. Dává našemu tělu potřebnou energii, bez které by tělo dlouho nepřežilo a také bychom bez ní neměli přístup k rozumovým nástrojům. Uvědomování si sebe sama. Byli bychom jen živé maso, které neví, že je, že žije. Žádná myšlenka, nic.

Za třetí, my v té chvíli nejsme jí samou, nejsme s ní propojeni, ale naopak jsme od ní odděleni rozumem, rozumovou energií a její vůlí. Nutíme duši k něčemu proti její vůli, co není správné. Opustit tělo.

Vaše duše je v tu chvíli mimo tělo a je s ním spojena pouze skrze slabý proud. Čeká, až se bude moci vrátit zpět. Nikam neodchází a nikam necestuje. To, co vidíte a cítíte, zažíváte a prožíváte je opět jen výmysl a projekce našeho rozumu. Vaše tělo je v té chvíli dostupné pro všechny, co jsou mrtví a touží mít tělo. Po probuzení se z tohoto stavu pak v sobě můžete mít cizí duši, která tam tu vaši nepustí a vy o tom nevíte. Myslíte si, že jste to vy sami. Protože na sebe sama před tím si nepamatujete. Nebo svou duši a buď jednu, nebo více cizích duší, které se dělí o toto hmotné tělo, schránku. A vaše mysl se přepíná z jednoho do druhého. Jednou jste ovlivněni tím, po druhé oním. Začnete se chovat a reagovat jinak.

Třetí varianta je ta nejhorší. Při těchto svých představách skrze rozum, které jsou pro nás v tu chvíli reálné a skutečné, je úskalí v tom, že jim sám rozum uvěří, že jsou skutečné a děje se to teď a tady. Přestane rozlišovat realitu od vlastní fantazie. Můžeme v té iluzi nadobro zůstat a nemusíme se vrátit zpět do této reality. Náš rozum se ztratí ve svých vlastních představách a fantaziích.

S tímto se setkáváme u starých, nebo nemocných lidí, kteří třeba zažili hrůzy války. Oni jsou vtaženi zpět, chyceni v té vzpomínce a prožívají ji opět znovu, jako by se to dělo právě teď. Nejsou schopni si uvědomit, kde se právě nachází. Je to pro ně skutečné. 

Toto se vám také může stát při REGRESI, kdy ji ten, co ji provádí neumí a zahrává si s vaší myslí, aniž by věděl, co doopravdy dělá. Nutí vás k tomu a uplatňuje svou vlastní vůli vůči vám. Pokud je silnější než vy, otevře tato stavidla do minulosti a už vás neumí vrátit zpět. A vy tam uvíznete. Vymaže se vaše současná identita a všechny vaše vzpomínky na teď. A s vámi se začnou dít věci, nad kterými nemáte kontrolu. Ocitáte se jinde, chováte se jako někdo jiný a vůbec o tom nevíte. A toto se vám pak střídá a prolíná se současností. Pro ostatní se stáváte blázny. Je to stav, který není možné zvrátit, vrátit zpět. A že takových lidí je. Lidí, co jsou hnáni svým egem a rozumem. Co si hrají na někoho, kdo ví a zná.

Už vás slyším, jak říkáte: "To není možné". 

Ujišťuji vás, že je. Já osobně jsem se s takovou osobou setkala. Prosila mě, abych jí pomohla si vzpomenout na to, kým je. Zbavila jí toho, co vidí a co prožívá, zastavila to. Bohužel, už to nebylo možné. Mohla jsem pouze s pomocí její duše zavřít některé dveře, kanály a přístupy k minulosti, ale vymazat její současnou paměť teď a tady na to, co se s ní dělo a její obrovský strach z toho všeho nebylo v mé moci. 

Bohužel, toto je něco, co vám ti, co toto praktikují nepoví. Protože to neví. Jen si myslí, že ví. Tedy lépe řečeno, jejich rozum a ego si myslí, že ví. Hrají si na duchovní bytost, co ovládá duši a poroučí jí, co má dělat. Poroučí duši, bezpodmíneční lásce a tady i samotnému Bohu v nás. Přeprogramovávají váš vlastní rozum a vkládají do něj podle nich nové, lepší programy. Zbavují vás vaší vlastní vůle a vaší vlastní moudrosti.

Proč duše, Bůh v nás to ego poslechne? Neudělá to, co je správné? Neuchrání nás před naším špatným rozhodnutím? Neupozorní nás?

Upozorní, ale my to neslyšíme, nevidíme a necítíme. Jsme ohlušeni svou rozumovou pravdou a všemi důvody, které v té chvíli naše ego vymyslí.

Duše nemůže jít proti naší vůli, proti našemu rozhodnutí, byť by bylo špatné, nebo zničující pro tělo. Naše rozumová, lidská vůle je silnější a prvořadá. Duši to, co následuje, co svou vůlí vytvoříme, jakou energii vytvoříme a jaká se k nám díky tomu vrátí, nebolí.  Mimo jiné, pokud by šla proti naší vůli, už by s námi manipulovala a uplatňovala svou moc. Přestala by být tím, čím je. Láskou bez podmínek.

Proto neustále slyšíme, že je nám ponechána svobodná vůle, co uděláme a jak se rozhodneme. Vůle, rozhodnutí skrze ego + rozum, nebo skrze lásku bez podmínek + rozum. Vždy jde o motivy, proč to něco děláme a chceme. Bezpodmínečná láska pro to, co dělá nemá lidské, rozumové motivy.

Teď mnoho z vás, co toto praktikujete namítne, že existují lidé, co toto umí, třeba mniši. Ano, umí. Umí být na jiném místě. Ovšem, oni se na vše pouze dívají jako pozorovatel, jako duše. Nechávají pouze na duši, co jim ukáže, jakým způsobem a proč. Duši k ničemu nenutí a neříkají jí, co chtějí vidět. Jejich duše je stále uvnitř těla, jen se rozšíří do prostoru. A pak existují lidé, co toto dostali jako dar, je to jejich přirozená schopnost, kterou neovládají rozumem a neurčují na povel, co chtějí vidět a kdy.