Zamyšlení se nad současnou ezoterikou.

Dnes hodně dlouhý článek, který potřebuje čas, pomalé čtení jednotlivých statí/bloků a přemýšlením nad nimi, aby mohl být pochopen v celé své šíři. Navzájem se prolínají a doplňují. Tyto věci není možné okleštit, zjednodušit a myslet si, že je pochopím bez všech souvislostí, které do toho zasahují a mají na vše jak přímý, tak nepřímý vliv. To, že si je nejsme schopni uvědomit neznamená, že nejsou, neexistují.

Začnu odjinud.

Řešila jsem s klientkou jeden její minulý život, který se nám sám ukázal a otevřel. Jednalo se o život kolem roků, kdy k nám přišli slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj. Tedy časový úsek, kterého se to týkalo není pevně dán a v podstatě není důležitý.

-

Tento muž hlásal Boží poselství. Věř pouze v jednoho jediného Boha. Splňuj a naplňuj jeho příkazy. Musíš a nesmíš. Když splníš, dostaneš se do zaslíbené Země, do ráje na Zemi a po své smrti odejdeš do posmrtného ráje. Pokud ne, skončíš v pekle.

V podstatě to znamenalo splňovat a naplňovat, stát se dokonalým člověkem, co nehřeší, nemá negativní myšlenky, negativní vlastnosti a negativní emoce. Tedy obdoba Boha v lidském těle. Všichni si v tomto ráji budeme rovni. Nikdo nebude strádat. Každý bude dělat pouze to, co je potřeba, protože bude už vědomý. Nebude závidět a po ničem toužit.

A tak jsem začala s tímto mužem hovořit. Začala jsem se ho ptát, jak ví, co chce Bůh. Jak ví, jaký je Bůh. Jak ví, čím je Bůh.

On to vlastně nevěděl. Jeho víra v Boha, co je, čím je a co chce pocházela od učenců a zasvěcenců. Oni přeci ví. Oni s ním hovoří. Jsou nástrojem Boha. Jsou jeho služebníky, vyvolenými, co plní Boží dílo.

Postupně jsem mu skrze správně položené otázky ukazovala, že to není možné. Tedy kdy si on sám uvědomil, že to není možné. Není možné být dokonalým, jako je Bůh. Pochopil, že to je pouze lidská představa o Bohu. Jak si člověk Boha představuje. Jeho víra, která mu byla předána a byla založena pouze na touze a snu o dokonalém světě se zbortila jako domeček z karet. Pochopil, že to, co mu bylo předáváno jako to nejušlechtilejší a nejdokonalejší, Bůh, který ví, je ve skutečnosti velice zlý, krutý a pomstychtivý Bůh. Bůh, který chce ovládat, mít moc, vydírá a manipuluje s lidmi skrze strach. Nestrpí, abyste se protivili jeho vůli.

Protože byl tento člověk už mrtvý, mohl se na vše podívat nejenom jako člověk, ale také jako duše, láska. Tedy na skutečnou pravdu o tom, odkud pochází tato víra. Kde se zrodila. Mohl poznat a uvidět skutečnou pravdu o této víře, kterou celý život hlásal a nutil druhým jako tu jedinou, správnou. A je toho mnohem více. Byl schopen uvidět, co doopravdy dělal, když někdo odmítl jeho víru a jeho pravdu o Bohu. Také uviděl skutečný důvod a motiv, proč to celé dělal. Jak on sám si představoval, jak bude žít v tomto zaslíbeném ráji, kde bude mít naprosto vše, po čem kdy toužil. On. Přijde do ráje, bude mít hmotné statky a ostatní mu nebudou závidět, ale naopak, budou tak vědomí, že mu to budou přát, aniž by i oni sami toužili po tom samém.

-

Zde maličko odbočím.

Jedna má otázka, co se týče tohoto ráje zněla asi takto. V ráji tedy každý dělá jen to, co má, protože ví. To znamená, že každý má svůj úkol, svou profesi úplně stejně, jako je tomu teď. Tedy například jeden je člověk, co díky své profesi sedí v pohodlí a teple a druhý pracuje v zimě a čistí stoku. Brodí se lidskými výkaly. Protože někdo to dělat musí. Chceš mi říci, že tento druhý člověk bude spokojený s tím, co dělá? Nebude mu to vadit? Nebude závidět tomu, co se fyzicky nedře? Sedí v teple? A kdo určí, který bude sedět v teple a který ne? Kdo a na základě čeho?

Už chápete? Už rozumíte?

V podstatě by se z nás stali loutky, stroje, které nemyslí, necítí a jen slepě vykonávají zadaný úkol. Nic nechtějí a po ničem netouží. Nic si nepamatují. Žádná minulost, žádná budoucnost. Žádná touha něco dokázat, umět, naučit se, vymyslet, nalézt, poznat … Touha milovat a být milován. Prostě bychom jen byli. Ale kdo, nebo co v nás by nám pak dával ten motor, motivaci a chuť do života? Chuť žít?

A posmrtný ráj? Je to naprosto to samé. My si myslíme, že v něm budeme fungovat jako nehmotné bytosti, které si ponechali pouze kladné lidské vlastnosti, krásné vzpomínky a stav naší mysli. A budeme tam celé dny, roky a staletí dělat co? Procházet se a kochat se? Nebudeme muset myslet a čelit druhým? Nebudeme muset činit žádné volby? Jen budeme? Ale proč? K čemu je to dobré a kdo po tomto touží? Žít bez rozumu, ale zároveň si ho ponechat? Nic necítit ale zároveň cítit? Ponechat si pouze to, co se mi líbí. A bude to, co se líbí mě stejné, jako to, co se líbí druhému, ostatním? Jak se budou tyto představy našeho rozumu o nás tam nahoře a o tom, co, či koho tam chceme mít a co, či koho ne shodovat s představami těch druhých? On tam chce mít potok s lavičkou, být sám a my louku s kopretinami a být tam s prarodiči. Chce tam mít psa a ne kočku. A my kočku a ne psa.

Kdy konečně pochopíte, že ten posmrtná ráj, jak si ho náš rozum představuje není možný. Do světla může odejít pouze světlo, které je zbaveno všeho lidského. Těla, vzpomínky na tělo, rozumu, rozumového já jsem, ega, pocitů, emocí, myšlenek a vzpomínek.

-

Tento muž konečně po smrti poznal a pochopil, že to, čemu věřil, byl pouze výmysl lidského rozumu a jeho představa o ráji. Výmysl a představa o Bohu, založená na rozumu. Jak si rozum představuje Boha. Rozumová představa o tom, co chce Bůh. Jak pracuje Bůh. Jak myslí Bůh. Tedy rozumový Bůh, který je ve skutečnosti člověk. Myslí, cítí, jedná a koná jako člověk skrze rozum, emoce a pocity. Uplatňuje svou moc skrze slova, kterými ovládá, manipuluje skrze strach ze msty a trestu. Lidský rozum, který vytvořil tohoto Boha, představu o Bohu. Ve skutečnosti tento muž a jemu podobní, co hlásali víru v tohoto Boha začal uctívat a sloužit naprosto jinému Bohu, který toto vše rozumové, příkazy, zákazy, musíš, nesmíš, odměna za splnění a trest za nesplnění a neuposlechnutí reprezentuje.

-

Uviděl skutečnou pravdu o své víře. Uviděl, že tito učenci nikdy Boha ve skutečnosti nepocítili, neviděli a neslyšeli. Jejich Bůh byl Bůh rozumu. Konečně byl chopen se odpoutat od této víry. Nechat ji za sebou a uvědomit si, kde vždy byl Bůh, které ho tak usilovně hledal. Že ho měl vždy v sobě. Jen ho neviděl, necítil a neslyšel. Věřil pouze svému rozumu. A nyní se mohl od této rozumové představy o Bohu a od všeho, co s tím souvisí oprostit, propustit. Je úžasné sledovat, jak se tento nehmotný člověk zbavuje všeho lidského. Svého rozumového já, rozumového vím, znám, rozumím, umím a stává se z něj pouze duše, samotná bezpodmínečná láska, která ví. Láska, která tomu člověku/rozumu a egu odpouští. Nesoudí ho, nehodnotí a netrestá.

Jde o to, že vše tělesné, emoční a rozumové/ vím, znám, umím, pamatuji si se pročistí, rozplyne a zůstane tam pouze vím/ pravda/moudrost duše. Moudrost duše, pravda je osvobozena od všeho lidského. Postrádá vše lidské. Myšlenky, emoce, pocity a vzpomínky. Nestaví na tom, jak to v té konkrétní chvíli vnímal a chápal rozum, ale na skutečné pravdě.

-

Aby toho nebylo málo, za dva dny jsme řešili a mluvili s Budhou. Ano, s tím Budhou, co je považován za Boha. Co napsal a proslavil se svým duchovním učením, z kterého dodnes lidé po celém světě čerpají a citují ho. Je zbytečné zde psát a rozebírat, jak to celé probíhalo. Jen řeknu to, že na samém začátku měl tento člověk určitý dar. Byl obyčejným člověkem. Ovšem jak už to bývá, nepochopil, k čemu ho má, jako většina před ním a po něm, většina v současnosti.

Místo toho začal své dary, schopnosti špatně využívat a zneužívat ve svůj vlastní prospěch a jeho dar postupně vymizel. Zůstal pouze rozum a rozumové uvažování o tom, jak to je a jak to má být. Slepoval dohromady jen malé střípky, pravdy, které byl schopen poznat a které jeho rozum přetvořil a dotvořil do konečné podoby. Vše ostatní mu proteklo skrze prsty.

Vzniklo tak duchovní učení, které vytvořil jeho rozum. Tedy pouze jakási duchovní ideologie, kterou není možné uskutečnit. Tato jeho ideologie pak byla a je považována za duchovní moudrost. Lidí k němu začali vzhlížet a on se díky tomu začal považovat za Boha. Za toho, co ví a zná.

V tomto nehmotném prostoru, kde trčel přes 2 000 let byl a existoval 3x. Jako obyčejný člověk, Siddhártha Gautama. Ten, kterým byl na samém začátku. Tedy lidská bytost. Druhá jeho podoba byla vytvořena jeho egem a představou ega o tom, čím je, kým je. Jsem Bůh/budha, co ví vše. Dosáhl jsem dokonalé realizace, tzv. osvícení, a tak jsem definitivně ukončil koloběh neustálého zrozování. Tato postava byla velice černá a temná. Vycházela z ní odporná energie. Třetí postava byla pouze samotné světlo/pravda/láska.

Bylo velice těžké s ním mluvit a dostat se k té první postavě. Oddělit původní, skutečnou moudrost od rozumových a egových pravd. Nakonec se to povedlo a on našel sám sebe. Díky tomu navázal na to, co na samém začátku měl a uměl. Na svou vlastní moudrost, kterou měl a které se vzdal výměnou za úspěch/ záchranu lidstva. Jeho rozum se začal ptát a pokládat světlu správné otázky. Nakonec se vzdal všeho lidského, odpustil sám sobě a jako čisté světlo/duše/moudrost odešel do světla.

Jeho duchovní učení zde bylo ponecháno a s ním zde byla ukotvena i skutečná pravda o tomto učení, ke které má každý přístup.

-

Toto je skutečná práce s minulými životy. Aby si ten, kým jsme byli/ ne ten, kým jsme teď uvědomil, čím ve skutečnosti je, vždy byl a vždy bude. A ne, že to, co se stalo v minulosti vysvětlíme sobě a svému rozumu na základě toho, jak si myslím, že to bylo já, teď a tady. Jak tomu rozumím já teď a tady.

-

Proč to celé píšu a jak to souvisí s ezoterikou, ezoterismem, duchovnem, duchovními naukami a vírou?

Dnes to není jiné.

Veškeré duchovní učení má naprosto stejnou podobu a podstatu, základ, jakou mělo v minulosti. A je naprosto jedno, z které doby a kultury pochází. Budhismus, křesťanství, taoismus, judaismus, islám …. Všechna mají jeden společný základ. Ideologii o tom, jací máte být a jací nemáte být. Co smíte a co ne. Co po vás chce Bůh a co ne. Jaké vás chce mít Bůh, jaké ne a proč. Ideologii o tom, že když toto vše splníte a dodržíte, nastane ráj na Zemi a ráj po smrti.

A toto se děje i dnes. To samé, jen je to jinak podáno. Ve skutečnosti mezi minulostí a jejím učením a mezi současností a současným učením není žádný rozdíl. Současné duchovno, současné učení vychází a má základy ve všech těchto náboženstvích, vírách a jejich učení. Nikdo se neptá a nehledá, zda je to skutečná pravda. Co z toho je pravda a co lež, výmysl rozumu. Zda toto učení lze uskutečnit a použít v běžném životě. My pouze předpokládáme, že všichni ti učenci, co tato učení napsali, tak opravdu žili a věděli. Byly osvícenými. Věděli a znali skutečnou pravdu. Věděli a znali to samé, co Bůh.

Dnes, v současnosti se nic nezměnilo. Vše se opakuje. Duchovnu a duchovnímu učení jsme dali název ezoterika. Těmto rádoby učencům jsme dali název ezoterici, duchovní průvodci … A tito lidé si hrají na ty, co ví. Znají a rozumí, stejně jako ti z minulosti.

-

Tedy ezoterika jako taková není nic jiného, než staré náboženství přetvořené do novodobého náboženství.

-

Všichni mluví o tom, jací máte být. Ale už vám nikdo nepomůže s tím, jak to máte udělat. Jak se máte zbavit hněvu, bolesti, závisti … Jak? Tím, že si poručíte? Tím, že si to zakážete? Tím, že si budete představovat, jak z vás odchází? Tím, že se napojíte na vyšší energie? Ale jak se na ně napojíte? Když to neumíte. Když toho nejste schopni. Jak? Tím, že jeden program nahradíte jiným? Program rozumu? A to považujete za osvícení? Že váš rozum byl a je osvícen? Že do vás vstoupí vyšší energie, láska jen tak? Protože to chcete? Že vás někdo někam napojí a vy budete vědět, co, čím je Bůh? Stanete se moudrými?

Všichni tito lidé se vám snaží předat svá vlastní rozumová moudra a rozumová pochopení duchovna. Snaží se z vás udělat sebe sama. Snaží se vás zachránit. Když vás zachrání, dostanou tak potvrzení, že ví, jak to je, jak to funguje.

-

Stále a dokola čteme o učencích z minulosti. Jak oni věděli. Uměli se zbavit ega a všech negativních vlastností a emocí. Byli napojeni pouze na bezpodmínečnou lásku, na moudrost. Ovšem, má to jeden háček. My nevíme, jak doopravdy žili.

-

Je rozdíl žít jako obyčejný člověk, který každý den tvrdě pracuje. Stará se o rodinu. O ženu, o děti. Čelí nepřízni. Je vystaven různým situacím, energiím, lidským pocitům, pomluvám, závisti, vykořisťování … Je nucen dělat kompromisy. Zapřít svou hrdost. Je zneužíván a využíván. Je haněn. Je ponižován. Je nucen dělat věci, které se mu příčí jen pro to, aby ochránil své blízké.

A je rozdíl, když jste tohoto všeho ušetřeni. Zabýváte se pouze sami sebou a svými myšlenkami. Nejste vystaveni tomuto tlaku z okolí, skutečnému životu a skutečným emocím. Nemusíte nic z toho řešit. Díky tomu není důvod pro tyto negativní emoce, vlastnosti a projevy ega. Tito lidé, učenci si pak naivně myslí, že toto vše nemají a jak je jednoduché a automatické to nemít. Že se toho sami svou prací na sobě zbavili.

Nezbavili. Jen se vyhnuli skutečnému životu se vším všudy. Situacím, kdy by se tyto negativní emoce projevili, mohli by se objevit. A na základě tohoto odpojení se od skutečnosti, od skutečného života vytvořili svá duchovní učení. Že se lze tohoto všeho zbavit. Že můžete být stejní, jako oni. Oni to přeci dokázali. Nebo ne?

-

A tak se nám zde v současné době rojí duchovní moudra, duchovní techniky a duchovní učitelé, kteří si myslí, že ví a mě vždy při tom napadne, kam na to ti myslitelé/léčitelé/ezoterici chodí. Na koho se napojují. Prý existují světelné, rodové kódy duše spojené s narozením duše. Že duše je utvořena ze dvou polarit, má svou historii – napojení na historie duše, že má vlastní kód zrození, má svou vlastní historii a já nevím, co ještě. Myslí si, že jim odpovídá někdo, kdo vše ví. Ve skutečnosti se napojuje jejich ego na jiná ega a na energii zezdola.

Tito lidé vůbec neví a nechápou, co je duše, čím je duše. Kdyby to věděli, nepsali by tyhle blbosti. Bohužel lidé jim to věří, protože to zní ták moc duchovně, moudře a učeně, že ví, o čem mluví. No jo. Jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam.

I já sama jsem těmto blábolům na samém začátku věřila. Jak musí být tito lidé opravdu hodně daleko. Už dosáhli toho osvícení a vědění. Když o tom mluví, tak asi také ví, že? Někde k tomu vím museli přijít. Bohužel tito lidé o tom pouze hezky mluvili, ale už nedokázali vysvětlit, proč to tak je.

-

Já stále nepochopím, proč se stále napojují na nějaké entity, mistry, anděly a chtějí po nich návody a rady. Chtějí po nich logická vysvětlení. A už vůbec nechápu, že neberou v potaz, že není pouze bílá, ale také černá. Jako kdyby pro ně černá neexistovala.

Vůbec neví, jakým způsobem s námi mluví bílá, světlo. Neví, jakým způsobem s námi mluví černá, temnota. A už vůbec neví a nepřipustí si, že mezi tím je mnoho odstínů šedi a stínů. Jako by si žili ve své vlastní bublině, kde je pouze bílá a černá je mimo ně, nemůže k nim. A ta jejich bílá bublina je napojená přímo a jenom na pravdu. A kde je v té chvíli jejich rozum? Není? Oni nemyslí? Nebo naopak, myslí. Kdo se chce tak moc napojit na pravdu? Kdo chce a tak moc touží vědět, rozumět? A proč?

Tito lidé vůbec nepochopili, k čemu své schopnosti mají. Že jsou to pouze jejich vlastní nástroje, jak odkrýt, poznat a pochopit svou vlastní mysl, jak oni myslí, proč tak myslí a odkud se to bere. Co, nebo kdo na ně a jejich mysl má vliv. Odkrýt pomocí těchto nástrojů své vlastní touhy, emoce, strachy a stíny. A opět pomocí těchto nástrojů hledat, co s tím. Nepochopili, že jejich úkolem je poznat sami sebe, kým jsou a z kolika lidí, myšlenek a pocitů jsou utvořeni.

Místo toho využívají své schopnosti k tomu, aby se dostali k Boží pravdě, jak Bůh pracuje. Že jim to Bůh, či někdo jiný vysvětlí. Vysvětlí to jejich rozumu a oni budou vědět. A toto rozumové vysvětlení, které považují za vědění/pravdu pak předají druhým. Proč? To je otázka, na kterou neznají odpověď, protože nedokáží být k sobě upřímní. Nehledají skutečnou pravdu, proč to dělají. Tato pravda totiž neleží v rozumu, ale mimo něj. Pravda, která se neslučuje a odporuje, jde proti rozumové pravdě.

Vůbec nepochopili, o čem to celé je. Že to není o tom, zachránit sebe nebo druhé před utrpením, bolestí, budoucností, chybami, ale o tom, že to dělám z lásky k sobě, že se mám rád. Když se mám rád, nejsou tam tyto rozumové důvody, proč to dělám. Proč to chci. Tito lidé si naivně myslí, že záchrana druhých je láska. Že díky záchraně druhých najdou lásku, začnou se mít rádi. Pocítí ten pocit, mám se rád.

Nepocítí. Tento pocit jim dá a navodí pouze jejich rozum a ego, jak ono si myslí, že to vypadá, mít se rád. Skutečné lásky, která postrádá tyto rozumové důvody, pocity a emoce, která pouze je se nedotkli. A tuto svou představu rozumu a ega o lásce pak nutí druhým. Z toho pak tvoří své pravdy, vím a rozumím.

Slepují dohromady kousky rozumových pravd, rozumových vysvětlení skrze rozum, jak on tomu rozumí a z toho pak vytváří to vím. Tu duchovní pravdu o tom, jak to je a jak to funguje.

Jak já vždy říkám, rozum si myslí, že myslí, že ví.

-

Aby mohl rozum vědět, je potřeba přestat rozumovat a myslet. Chtít tomu rozumět. Chtít vědět. Nelpět na tom vím a rozumím. Nelpět na správné odpovědi. Nelpět na žádné technice či postupu. Nelpět na moudrech druhých.

Neustále se ptát sám sebe a nespokojit se s prvním vysvětlením, které uslyším. Ptát se sebe, ne druhých, ne mistrů či andělů. Stále dokola a dokola, dokud slyším odpovědi. Stále pokládám sám sobě otázky, které pracují a reagují na odpověď, kterou slyším. A pak najednou už neslyšíte žádnou odpověď. Váš rozum neví, nezná, neumí odpovědět. Rozum to vzdá. Už nemá, co by vám řekl. Co by si vymyslel za důvod. A v té chvíli, kdy rozum a ego zmlkne najednou uslyšíte pravdu, kterou vám neříká rozum, ale duše, láska a rozum ji slyší. Nezasahuje, nemyslí, nechce, nemá potřebu tomu rozumět, ale pouze ji přijímá. V této pravdě, která není rozumová je pak vše. Tato pravda postrádá lidské emoce a pocity, tak jako samotná bezpodmínečná láska v nás, uvnitř nás.

Ovšem, kdo by to dělal. To je moc práce a dlouho to trvá. Já to chci vědět, umět a rozumět tomu teď, hned. Chápete to důležité slovo rozumět? Rozum tomu chce rozumět. Jenže rozum tomu není schopen rozumět, dokud se této své touhy sám a dobrovolně nevzdá a nepřijme, že toho on sám za sebe a skrze své vlastní vyhodnocování na základě skládání toho, co ví, co se naučil, není schopen. Touží po své vlastní dokonalosti. Touží myslet, vědět a rozumět jako láska.

Díky našemu lidskému rozumu a jeho chtění nám nedochází, že on není schopen přečíst vše, všechny energie a informace v nich najednou. Přečte pouze malou a nepatrnou část a z té si vytvoří svou pravdu a moudrost o tom, jak to je a jak to funguje. Jak on si to myslí. Jak on byl schopen si to poskládat, aby mu to dávalo smysl. A toto jsou pak ty blbosti, které různí ezoterici vytvoří a pokládají za pravdu, že oni ví. Jak vám to řeknou, předají, vysvětlí a tím vás zachrání.

Ve skutečnosti jsou chyceni ve svém vlastním rozumu a jeho představě o tom, jak ví, umí a rozumí.

-

Pokud vás někdo z těchto lidí neumí dovést k vaší vlastní pravdě, neumí vás navést k tomu, jak to máte vy sami skrze sebe sama udělat, poznat a pochopit skrze své vlastní nástroje, ale nutí vám myšlenky, vysvětlení, nástroje, schopnosti a postupy druhých, není to člověk, co ví, zná, umí a rozumí.

Jak se máte zbavit strachu, lpění, závisti, hněvu …, když to nejde. Že si poručíte? Že si to zakážete? Naprogramujete svou mysl, že to tam není? Na jeden program, na jednu emoci nalepíte jinou? A ta pod ní přestane existovat? Nepřestane. Jen ji náš rozum přestane vnímat, přestane si ji uvědomovat a ona tam stále bude a bude dál pracovat a škodit nám.

Skutečný mistr dokáže vidět, vnímat, cítit a rozumět tomu, co nevidíme, neslyšíme, necítíme, co si nejsme schopni uvědomit, co odmítáme a rozumí také tomu, proč. Co tomu brání. A s tím, co tomu brání pak skutečný mistr pracuje. Hledá způsoby, jak nám toto ukázat, abychom si to uvědomili a zvědomili. Tedy našli svou vlastní pravdu a moudrost v sobě, čím si bráníme vidět, poznat a pochopit sami sebe. A ne, že nám někdo řekne a vysvětlí, jak to máme dělat, jak máme postupovat, jak máme myslet, co si máme myslet, jak tomu máme rozumět.

-

Skutečný mistr ví, že vše má svůj čas a že není možné to poznat a pochopit hned, teď, okamžitě. Tedy nelpí na výsledku, že musí splnit, dovést vás k té pravdě a pochopení teď hned, zachránit vás. To není jeho úkolem. Pochopení nemusí být vždy okamžité, ale může se objevit za týden, za měsíc, nečekaně v některé konkrétní situaci, kdy vám to teprve zapadne a vy víte a chápete na základě svého vlastního prožitku v té chvíli. Tam se nám v té chvíli vše spojí bez rozumového vysvětlování a my víme, chápeme a rozumíme.

-

Bohužel lidé nechtějí čekat, odmítají hledat a přehrabovat se ve svých emocích, myšlenkách, pocitech a vzpomínkách. Chtějí se toho zbavit okamžitě. A tak předají svou vlastní vůli, rozhodování o sobě těm, co jim slíbí, že je toho zbaví. Zbaví se, odmítnou, zapřou v sobě svou vlastní moudrost, co o tom vím já sám a jedou na té pomyslné/rozumové moudrosti druhých. Kdyby to totiž udělali, asi by se s tím dotyčným neshodli na pravdě. Zjistili by, že jejich pravda je naprosto jiná a odlišná než ta jejich. Museli by začít hledat, proč tomu tak je. Ale to se nikomu nechce. Je daleko snazší uvěřit druhým než hledat v sobě. Jak to mám já, jak to cítím já, co o tom vím já, jak tomu rozumím já a proč tomu tak je. Odkud se to bere. Z rozumu, nebo z lásky ve mně, ke mně?