Zničení zla

Už po celá staletí, možná tisíciletí, nebo dokonce miliony let se lidstvo neustále snaží zničit zlo. Zničit, eliminovat, zkrotit ho, porazit, zavřít, někam ho uvěznit. Na toto téma se neustále točí filmy a seriály, ve kterých hrdinové bojují se zlem a hlavně s tím hlavním padouchem, představitelem zla, se samotným zlem - Ďáblem. 

Lidé se naivně domnívají, že když zničí zlo, nastane ráj na Zemi a všichni budou šťastní a hodní.

Pokusím se Vám zde vysvětlit, co je to doopravdy zlo. Jakým způsobem a kde vzniká. Půjdu na to oklikou.

Vezměme si zvířata. Žijí, rodí se a umírají. Na nemoc, zranění, nebo stářím. Některá jsou zabita a slouží jako potrava jiným. Je to naprosto normální řád a koloběh života v přírodě, nad kterým se nepozastavujeme. To, že jeden druh zabije jiný druh aby přežil, nakrmil svá mláďata a neumřel, je to zlo? Nebo není? To, že slabý jedinec zemře, nebo poslouží jako potrava jinému, je to zlo, nebo není?

Myslíte si, že zvíře takto o tom přemýšlí? Že je to zlo? Že je to špatné? Že to nemá dělat? Že má výčitky svědomí?  Soucítí? Je to zvíře zlé, nebo není? Které zvíře si zaslouží žít a přežít a které ne z pohledu člověka? Jen to, které se živí vegetací?

Zvířata o tom vůbec nepřemýšlí. Jednají a žijí na základě instinktu. Žít a přežít. Nasytit se, když mám hlad. Buď vnímají klid a bezpečí - nic se neděje, nebo neklid a nebezpečí. Instinkt jim velí buď uteč, nebo bojuj. Nemají emoce, neznají pojem zlo a dobro. Jediné, co cítí, je tělesná bolest, která je vyprovokuje k útoku. Ale oni o ní nepřemýšlí, nevyhodnocují ji rozumem, proč ji tam mají. Pouze ji prožívají. Nemají a neznají emoční bolest. Jejich instinkt jim velí ochraňovat mládě, dokud není schopno se samo postavit na nohy a samo se nakrmit. Pokud je jedno mládě slabé či nemocné, matka ho ponechá svému osudu. Takto jí velí její instinkt, aby zajistila přežití jak sobě, tak ostatním. Ona na svých mláďatech nelpí citově a rozumově. Je to zlo? Nebo není? Vzhledem k přírodě a jejímu řádu a fungování nikoliv. 

Tak co je to vlastně zlo? Kde vzniká?

Vzniká v našem lidském rozumu. V našem vlastním uvažování a v jeho prožívání. Jak ho my sami vyhodnocujeme podle toho, jak nám je a jak se cítíme. Buď na základě tělesné bolesti, nemoci, nebo emoční, citové bolesti. Na základě našeho vlastního myšlení. Naše vlastní myšlenky, sny, touhy, představy, citové vazby k něčemu či někomu, lpění na něčem či někom, strach že o něco či někoho přijdu, morální dilemata, kladné a záporné vlastnosti, co smím, co nesmím, co je správné a co není, co je lidské a co není, hrdinství, morálka, povinnost, služba, lenost, odpor, závist, nenávist ... ...  

Toto vše vytváří náš vlastní rozum. A toto nás pak bolí a my tomu říkáme zlo. Toto vše je naší součástí. Z tohoto všeho jsme utvořeni a to vše z nás dělá člověka, který se tímto odlišuje od zvířat. Tím, že myslíme, vyhodnocujeme a cítíme. Nejenom tělesně, ale také skrze emoce, které jsem si schopni uvědomit a vyhodnotit. rozumově. Není možné se toho zbavit, nějaký kus sebe, vlastnosti či emoce uříznou.

Zlo tedy jako takové vzniká v našem vlastním rozumu a je závislé na naší myšlence, pocitu a emoci, kterou tam v té chvíli máme. Jak se v tu chvíli cítíme, po čem toužíme, čeho se bojíme, na našem prožitku a na jeho vyhodnocení, tedy na naší volbě, co uděláme. Přijmeme to? Smíříme se? Necháme to být? Utečeme? Nebo budeme bojovat? Za co a o co bojovat? O svůj život, nebo za svou pravdu, za svou ideu? Za druhé? Budeme smlouvat? Přemlouvat? Vydírat? Prosit? Lhát?  Uspokojovat pouze svou potřebu a touhu? Přesvědčovat? Nutit? Týrat? Věznit? Zabíjet? Ponižovat? Držet někoho proti jeho vůli? Koho z toho všeho chcete vinit? Ďábla? Zlo?

Jak vidíte, toto vše je zlo, o kterém zde mluvíme. Je naší součástí. Součástí nás samých, našich těl, našich potřeb, našeho rozumu, myšlení, cítění a způsobu uvažování a vyhodnocování. Není možné ho z nás vymýtit. Není možné ho zavřít. To my sami ho vytváříme. Díky nám je, existuje Ďábel. Bez nás, našeho rozumu, emocí, tužeb a lží našeho ega by nebyl, neexistovat. Zvířata Ďábla nemají a neznají, protože nemyslí, nemají ego, nemají touhy něco mít, vlastnit a nic nevyhodnocují na dobro a zlo. 

Tak co je to to zlo? Je to negativní energie, kterou my lidé sami vytváříme svou myšlenkou a emocí, kterou pohání naše vlastní ego a která nás bolí. Buď naše vlastní vůči nám, nebo od druhých. Ty mě, já tobě. Já chci. Já, já, já ...

Pokud bychom chtěli zničit zlo, Ďábla, museli bychom vyhladit celé lidstvo do jednoho, bez rozdílu. Jak ty dobré, tak i ty špatné. Proč? Protože není a neexistuje nikdo tak moudrý, který by dokázal určit, kdo je čistý, řídí se bezpodmínečnou láskou a kdo ne. To dokáže určit pouze Bůh. Ale proč by to dělal? On nemá naši lidskou touhu zničit zlo. On ví, že zlo zde má své místo a svůj úkol, jako vše.

Jak z toho ven? Máme vůbec šanci?

Ano máme, ale ne jako celek. Že k tomu budeme nutit druhé, ale pouze každý člověk sám za sebe. Rozhodnutí. Že nejdříve zachráním, změním sám sebe. Začnu přemýšlet nad svými činy, myšlenkami a rozhodnutími. Nad svými emocemi. Nad svými touhami. Nad svou vlastní bolestí, odkud se bere a proč ji tam mám. Kdy vznikla a proč? Co mi chce říci a ukázat. Co dělám špatně. Čím a jak sám sobě ubližuji. Proč a kdo je ve mě naštvaný? Co doopravdy chce? Kdo ve mě a proč po něčem touží? Kdo to ve mě ve skutečnosti mluví, koho poslouchám, komu věřím a proč? Kdo ve mě má nade mnou moc a proč?  Je to pravda, nebo není?